úterý 16. ledna 2018

Život v Holandsku Q&A

 


Je to už 7 let a pořád to vidím jako by to bylo včera, doma v Olomouci si balím malou tašku s pár věcma, ruce se mi třesou, mozek mi jede na plné obrátky, pane bože, vždyť tam budu sama, v cizí zemi, neumím holandsky, co když neseženu práci, co když to nevyjde, a já se trapně vrátím domů?



1. Proč jsi odjela do Holandska?


Docela brzo ve svém životě jsem se dostala do bodu, kdy mě začal rozčilovat život v Česku, Česko samotné, ale hlavně Češi. Jejich názory, mentalita, pohled na svět. A protože jsme se sestrou jezdily 2 roky do angického Liverpoolu za mamčou, která tam žila, věděla jsem, že to jde i jinak, a tak když přišla příležitost odjet do Holandska, kde prozměnu odjel žít můj táta, neváhala jsem a s 5 eury v kapse jela. 
  

2. Plánuješ se vrátit do Česka?


Jakkoliv je život v Holandsku někdy těžký, do Česka se vrátit nechci. Aspoň momentálně to tak cítím, kdo ví, možná jednoho dne se vzbudím a bude to jinak.

Žít v zahraničí mi vyhovuje, navíc mám muže cizince, který teda Česko miluje a jel by hned, ale myslím že po návštěvě českého úřadu by si to rychle rozmyslel. :)

3. Cítíš se v Holandsku doma?


V Holandsku se narodily obě moje děti, starší už začal chodit do školy a pomalu mluví holandsky, máme tady dům, rodinu, přátelé a  zázemí, takže svým způsobem ano, ale domov jako Česko to asi nebude nikdy.



4. Umíš holandsky? Jestli ano, za jak dlouho ses naučila mluvit? 


Holandsky umím docela dobře, řekla bych, ale jako rodilý mluvčí rozhodně ne, nicméně tento rok mám v plánu začít navštěvovat kurz holandštiny, abych si na třídních schůzkách ve škole netrhla ostudu :)
Mluvila jsem cca 3 měsíce po příjezdu do Holandska, našla jsem si bývalého přítele, který neuměl anglicky, za což jsem mu do teď vděčná :)

5. Jakou práci děláš?


Momentálně žádnou. Mám dvě malé děti, o které se, navzdory nepochopení Holanďanek, kteřé začnou pracovat 3 měsíce po porodu, a miminko vyrůstá v jeslích, celý den starám sama. 

Ale během těch let jsem si prošla snad vším, prací v logistice, ve skladu s oblečením, restaurace, hotely, kanceláře, taky jsem, překvapivě, sázela tulipány, vyráběla jídlo do letadel společnosti KLM, balila maso i zeleninu, uklízela lodě a letadla. 


Pracovala jsem u agentury, která mě posílala tam, kde potřebovala, tak nebylo vyjímkou, že jsem od rána pracovala v hotelu, odpoledne šla na 4 hodiny do restaurace a večer ještě vysávat kanceláře. Taky jsem se díky agentuře často stěhovala, někdy i 3 krát do měsíce, ač to bylo náročné, projela a poznala jsem celé Holandsko. 

Nejraději ale vzpomínám na dobu kdy jsem žila v holandské provincii Zeeland, v městě Catzand bad, kde jsem pracovala částečně v hotelu, a v baru na pláži. 

Do práce jsem chodila po pláži, pak celý den koukala na moře, večer, po tom, co jsme uklidili, jsme s kolegama seděli na terase, pili víno, koukali na západy slunce, a pak šli do baru hrát biliard. 
O víkendu jsme s kamarádkama chodily pěšky po pláži do belgického města Knokke, kde jsme ochutnávaly belgické pralinky-kecám, pařily jsme do 6 do rána, a za úsvitu stopovaly auta zpátky do Holandska. 

6. Co je na životě v Holandsku nejtěžší? 


Kromě absence rodiny, rodného jazyka a zvyklostí, jsou to vysoké daně, ne moc příznivý systém pro matky s malýma dětma, drahé životní náklady- doprava, nájem, jídlo. 

Miluju přírodu, české lesy a louky, což mi v Holandsku chybí šíleně. 


7. Jaké byly tvé začátky v Holandsku? Měla jsi někdy chuť se vrátit zpátky domů? 


Začátky byly těžké, ale rychle jsem si zvykla, našla si kamarády, přítele, práci, a bylo to fajn. 

Měla jsem chuť se vrátit mnohokrát, kolikrát jsem probrečela celou noc,
ráno si hystericky sbalila tašku a hledala letenku do Prahy, naštěstí mě ale vždycky něco zastavilo, a já si zase vybalila. 



8. Litovala jsi někdy, že jsi z Česka odjela?


Byly časy, kdy jsem byla bez práce, bez peněz, sama v cizí zemi, bez rodiny a podpory, napadlo mě to. Jsem ale typ, co to nevzdává, věděla jsem, že v Česku žít nechci, tak jsem zatla zuby a bojovala, za což jsem na sebe hrdá. 



9. Výhody života v Holandsku? 


Mulikulturní společnost, mix lidí různých vyznání, názorů, barvy pleti, národnosti. 

Vysoká životní úroveň, za 7 let tady jsem nepotkala jediného bezdomovce, a to jsem bydlela skoro v každém větším holandském městě, skvělý socialní a školský systém. 

Vzdělanost Holaňadnů, je běžné, že malé děti a důchodci mluví plynule anglicky, později ještě německy nebo francouzsky. 

Taky neskutečně čisté ulice, všude je zeleň a parky, dokonalé silnice, zadarmo, všudepřítomné stezky pro kola-čistý vzduch! 

Taky myšlení lidí, oproti Čechům jsou víc otevření, přátelští, pozitivní, zdvořilejší. 


10.  Máš v plánu zůstat v Holandsku napořád?


Pravděpodobně ne. 

S mým mužem momentálně pracujeme na vytvoření pasivního příjmu, který nám pomůže zrealizovat náš sen, sníme o životě na cestách, žít tam, kde se nám bude líbit, až nás to přestane bavit tak se posunout o dům dál, a takhle projet svět. 











sobota 30. prosince 2017

5 nevýhod ve vztahu s cizincem




    “Hele já tě fakt obdivuju, mít chlapa cizince, to já bych nemohla teda.”
Řekla mi včera kamarádka. Což teda slýchávám často. A i když svého Turka miluju, a nevyměnila bych ho za žádného Čecha- což ale netuší, někdy se přistihnu, že vykřikuju něco jako- proboha proč jsem si radši nenašla Pepu z Horní Dolní- občas se neubráním myšlenkám na to, jaké nevýhody vztah s cizincem má, a v čem by byl vztah s Pepou možná jednodušší.


1. Jazyková bariéra


Je asi tou nejtěžší a největší překážkou, díky které skončilo spoustu nadějných vztahů.
Jeho rodina mluví jiným jayzkem, vaše rodina mluví jiným. 

Vaše a jeho matka nebude nikdy sedět na narozeninové oslavě vašich dětí a povídat si spolu o tom, kdo dřív chodil a kdo se do pěti počůrával. 




Sedíte v místnosti plné Turků, kteří křicí, smějou se na plné kolo, vy od Allah Allah a evet nerozumíte ani slovo, jenom sedíte, přiblble se usmíváte a děsně se snažíte vypadat naprosto v pohodě a nad věcí, a jakože vůbec nemáte chuť omlátit mu konvici na čaj o hlavu, protože vás a vašeho Turka překládání každého slova přestalo bavit.


Turek sedí vedle vás a vašich česky hučících rodinných příslušníku, kteří právě rozebírají
nízké platy v Ostravském kraji, zatímco vás on dloube loktem do žeber se slovy “Co to říkají, proč vypadají tak nasraně, mluví o mě, že jo, a co znamená tyvole?" 




Nebudu lhát, někdy to má i své výhody, třeba když takhle vaše babička detailně vypráví o jejím táhlém problému s hemoroidy, a váš drahý na vás tázavě zvedá obočí, s klidem v duši mu můžete říct, že se rozplývá nad jeho krásnýma očima. 


2. Rodina


Je dost pravděpodobné, že po oznámení vašeho vztahu s cizincem, bude rodina rozpačitá, zklamaná, nebo rozčílená. 

Je taky dost možné, že vám to budou vymlouvat- Co se ti na tom Standovi ze sousedství nelíbí?

V našem případě s mou rodinou nebyl problém, z turecké strany to bylo o něco horší. Tchýně do teď občas protestuje, a říká něco o svatbě, ale počítám s tím, že ji to za pár let přestane bavit. ( Taky tajně doufám, že si švagr najde cizinku a bude otravovat ji.)

Pokud jste si partnerem jisti, on si je jistý váma, a rodina to stejně nemůže překousnout, vydržte. 
Až jim ukážete roztomilé vnoučata, změknou. 

3. Kulturní rozdíly

Pokud si najde partnera ze vzdálenější země než je Německo, kulturní rozdíly jsou další možnou překážkou ve vztahu s cizincem. Ať už je to styl života, oblékání, výchovy, stravování, tradice, nebo slavení Vánoc. 
Dokážou vám život obohatit, ale taky pěkně znepříjemnit. 

V době našeho seznámení s Turkem byl v Holandsku už 15 let, takže znal a byl zvyklý na evropský styl života, nepřišlo mu divné, že jdu v sobotu večer do baru s kamarádkama, ani to, že nenosím šaty po kotníky a v práci mám kamarády kluky.
Rovněž já jsem už za sebou měla vztahy s cizinci a muslimy, takže pro mě nebyli šokojící  rozdíly ve zvycích, víře a myšlení, díky čemu to bylo zase o něco snažší, ale nebudu lhát, doteď jsou věci, které mě vytáčí, a je těžké překousnout, ale co já vím, třeba by mě zase Pepa vytáčel tím, jakým stylem chodí. 
S respektem a tolerancí jde však zvládnout všechno. 
I to každodenní uklízení skleniček od čaje a vysávání çekirdek. 



4. Víra

Jestliže je partner z jiné země, a ještě vyznává jinou víru, může to být oříšek. V našem případě, kdy jsem já ateista, a muž je muslim, i když nepraktikující, což znamená, že se nemodlí, nedrží ramadán, víno a whiskey má hodně rád, a i ty Vánoce semnou slaví, je to o něco jednodušší. 

Pokud se ani jeden z vás nesnaží toho druhého změnit, nebo nedej bože, nenutí přijmout jinou víru, nevidím rozdílnou víru ve vztahu jako překážku. 

Avšak v diskuzi o evoluci, kdy máte chuť si omlátit hlavu o zeď, nebo jemu, si připomínat, jak je vztah s cizincem i přesto velmi obohacující. 


5. Společná minulost

S cizincem, který vyrůstal v jiné zemi a na jiném kontinentu, si nikdy nebude povídat o tom, jaký večerníček jste jako děti měli nejradši, co všechno jste zažili ve skautu a na táboře, jak jste ve školce milovali meltu a nesnášeli koprovou omáčku ve školní jídelně, a nostalgicky vzpomínat na to, jak jste jako děti sledovali na Štědrý den Popelku v novém pyžamu a ponožkách. 




Když jsem se dneska ráno muže ptala, jaké nevýhody život semnou nese, řekl mi, že vůbec žádné. 

Po mém naléhání sdělil, že by sem ale mohla zapracovat na mém fandění Galatasaray. 

Vůbec totiž nechápe moje protesty, když sleduje už 80tý zápas za týden. 




Jak to máte vy? Máte partnera cizince, toužíte po tom, a nebo si to nedokážete představit a za Čecha by jste strčily ruku do ohně?

H. 


středa 7. června 2017

5 let s Turkem



A proč ty si nenajdeš normálního Českého kluka? Proč máš zase cizince? Proč Turka? 
Proč nechceš Čecha? Co je na nás špatnýho? 
Dopadneš špatně, holka, ti to říkám.
Hlavně si s nim nedělej děti, ale. 
Uvidíš, mlátit tě bude, znásilňovat tě bude, 
nebudeš moct z domu,
 hodí na tebe ten hadr a nakonec ti uteče s dětma, radím ti, utikej dokud můžeš. 
Co ty máš pořád s těma Arabama? 
Proč nemáš Čecha jako normální lidi?
Prosimtě, jenom Turka ne, ti Arabové jsou hrozní děvkaři,
 bude te podvádět na každém kroku!
A on je ten muslimista?
Rodiče ti to dovolili?
Proč nejsi jako ostatní?

Ano, tohle všechno, a ještě víc jsem si vyslechla.  


Češka? Ta je odkud?
Proč nemáš Turkyni?
Počkej, nějákou ti najdeme. Zrovna včera volala sestřenice že se rozvádí, umí skvěle vařit, budem rodina! 
Proč nemáš Turkyni jako normalni lidi?
Evropanku? COŽE?
Nemuslimku?
Kdy konvertuje?
Prosimtě, kašli na ni, určitě ani vařit neumí!
To ti rodiče dovolili?
To si s ní ale jenom kvuli vízu ze?


Ano, tohle všehno a ještě víc můj muž už slyšel.


Nedávno jsme s mužem oslavli páté výročí našeho vztahu, a jelikož je to půl dekády, ráda bych Vám něco o vztahu s Turkem napsala. 

Pokud nepočítám pár randíček u hranolek v McDonaldu v 15-ti, tak jsem nikdy českého partnera neměla, a upřímně, ani si to nedokážu představit. Vždycky jsem věděla, že chci a budu mít partera cizince, to se mi díky životu v multikulturním Holandsku hodněkrát  podařilo, a nikdy jsem toho nelitovala. Ano, určitě, život s cizincem sebou nese určitá omezení, ale o tom až jindy. 

Abych to shrnula. 
Turek na mě nikdy nevztáhl ruku, dokonce me ani neznásilnil, 
chodit můžu kde chci, kdy chci. 
Nezafačoval mě do šátku a nevrazil do ruky korán, 
nikdy mě nepodvedl,
 o mě, a naše dvě děti se skvěle stará a netváří se na to,
 že má v úmyslu je kdekoliv unášet. 
A rodiče? Ti už si dávno zvykli na to, že nejsem, a nedělám to, co ostatní. 




Lhala bych, kdybych řekla, ze celých těch pet let bylo idylických. Nebylo, bylo pár krizi a pár lidi, kolem nás, kteří věřili tomu, že nám to nevyjde, a nebáli se nám to říct. Občas jsme tomu věřily i my.    
Jsou momenty, kdy si říkám, co mě to vlastně napadlo si začít s Turkem. 
A jsou momenty, kdy se na muže dívám, a děkuju si, že jsem tomu Turkovi, co mi tenkrát  v práci strčil papírek do mé kapsy, napsala. 


Jsou chvíle, kdy mě vytáčí tak, že bych mu nejradši omlátila konvici na čaj o hlavu. 
A pak jsou chvíle, kdy se na mě podívá, a já vím přesně, co se mu honí v hlavě, chvíle, kdy na něco myslím, a on o tom začne mluvit, a chvíle, kdy nemusím nic rikat, a on udělá přesně to, co v té chvíli potřebuju. 


Naše výročí jsme neoslavili v 5* hotelu se šampaňským v ruce, drahýma dárkama, ani plátky růží na posteli. 

Leželi jsme v pyžamech na našem gauči, prohlíželi si fotky od dob našeho seznámení až po součastnost, střídavě se smali, pak zase brečeli, pili čaj a drželi se za ruce. 

Nevím, jestli spolu budeme žít šťastně až do smrti. 
Turek říká, že určitě.
Já budu ráda i za dalších pět let. Stejně krásných, stejně bláznivých a stejně úžasných, jako těch minulých. 

čtvrtek 17. listopadu 2016

Hlavně to nevzdávat







Po delší pauze se hlásím zpátky. Byla to ale doba. Důvodů k mé odmlce bylo více, o tom hlavním bude dnešní příspěvek.
Na úvod musím říct, že se mi tento článek nepíše lehce, a dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda ho vůbec napsat a zveřejnit. 
Nakonec, na popud mého muže, jsem se k tomu odhodlala. Za prvé si myslím, že je dobré o momentální situaci mluvit tak, jak ve skutečnosti je, bez přetvářek, bez lží, ukázat vám, že to, co vídáte v televizi se opravdu děje, a je to vlastně mnohem horší než říkají, může vás to zasáhnout kdykoliv a nelze se na to připravit, a taky vám ukázat, že ani v mém životě se nestávají jen úsměvné příhody, jak se vám mnohým často při čtení mého blogu zdá. 
Pokud vás právě napadlo, že jsem někoho chladnokrevně zavraždila, nebo tak podobně, tak ne, i když jsem k tomu neměla někdy daleko. 

Byl to takový klasický pohodový večer, mí muži si hráli, já jsem chystala večeři, pak jsme zasedli ke stolu, povídali si, a jedli.
V tom začal zvonit mužův telefon, tchýně. Podívali jsme se na sebe, protože běžně volá v neděli dopoledne, nikdy ne v týdnu.
To ještě nic neznamená, určitě jí je jenom smutno, říká můj muž, když přijímá hovor. 

Zhruba po 5 vteřinách mi došlo, že tchýni není jenom smutno. Něco se stalo. V tom zvoní můj telefon. Švagrová. Chystám se hovor típnout, určitě zase volá že jí došla sůl a taky mouka, a že za chvilku přijde i s kouskem baklavy za ztrátu moji mouky. 

Přijímám hovor, když vidím, že muž hodil svůj telefon vší silou o zeď a hroutí se na zem. 
Polije mě studený pot, snažím se zachovat chladnou hlavu, utíkám k muži, a do ucha mi z telefonu vzlyká švagrová.

Ježišikriste, co se stalo? Ono u Turků nikdy nevíte, s jejich slabostí pro teatrálnost jsou schopni ztropit šíleně dramatickou scénu plnou nářků a slz kvůli posranýmu bojleru, proto, že je pomluvila sousedka nebo kvůli rozbitýmu talíři. 


Klekám si k muži, vzlyká, celý se třese. "Nestraš mě, co se stalo? Je něco tchýni? Tchánovi? Mluv se mnou, co se děje?!" 

Muž není schopný slova, sedí na zemi, hledí do prázdna, držím ho v objetí tak pevně, jako nikdy v životě, snažím se, aby mi srdce při pohledu na něj nepuklo žalem, a hlavou se mi honí tisíce katastrofických scénářů co všechno se mohlo stát, intuice mi ale říká, že s bojlerem to nebude mít nic společného. 

"Můj bratr. Odvezla ho policie z práce v poutech, zatkli ho" vysouká ze sebe po nekonečných minutách v tichu a znova propadá do apatického záchvatu. Napadalo mě cokoliv, ale tohle ne. 

Jak jako zatkli? Proč? Jak? Kdy? Nerozumím ničemu! Když mě napadlo, že horší to snad ani být nemůže, tak může. Zvoní zvonek, jdu otevřít dveře, kde stojí plačící švagrová, s řasenkou rozmazanou po celém obličeji. 
Usazuju ji na gauč, utírám jí kapesníkem obličej, nemůžu se na ten maras dívat, naprosto neadekvátně situaci mě napadá, že se musí naučit kupovat si voděodolnou řasenku, jdu jim nalít whiskey, oba ji beze slova na ex vypijou, já beru Samíka nahoru dát spát, protože je mi úplně jasné, co bude následovat. 
Koukám se na obličej mého syna, jak se mu zavírají oči, a odebírá se do říše sladkých snů, aniž by tušil, co se děje. 

Scházím dolů, kde na gauči sedí i druhá švagrová s neteří, vůbec nechápu jak se tam dostali, přemýšlím, že je asi vhodná chvíle se přestěhovat. 

Každý přichází s jinou teorií, proč mého švagra zatkli. Ukradl něco? Podvedl? Pašoval drogy? Připletl se k vraždě? Nebo snad někoho zabil? Můj muž přichází s teorií úplně jinou, kterou po chvíli švagrová z Ankary a přátelé z Mersinu po telefonu potvrdí. 


                                  Důvod švagrova zatčení? Nesouhlas s vládou
                                  současného tureckého prezidenta Recepa Erdogana. 


Na druhý den, když částečně opadl počáteční šok, a vlastně nám připadalo, že to celé byl jenom hnusný sen, ze kterého jsme se probudili, přišlo vystřízlivění. 
V turecké televizi se objevilo video ze samotného zatčení mého švagra, a ne jen jeho, dalších desítek lidí z jeho práce, včetně pár žen, jedné těhotné v 6.měsíci jako jsem byla já. 
To jsou přesně ty chvíle v životě, o kterých slyšíte v televizi, čtete to na facebooku, slyšíte od známých, ale ani ve snu by vás nenapadlo, že se to stane ve vaší rodině. 
Pro mě to bylo strašné. 
Pro mého muže slovy nepopsatelné. Vidět na vlastní oči svého mladšího, nevinného bratra, s tím zvláštním výrazem směsice utrpení a odevzdání ve tváři, jak ho policie v poutech vede na výslech, o kterém se říká, že se nebojí použít ty nejhorší mučící praktiky, a nemoct mu nijak pomoct, bych nepřála nikomu na světě. 

Za tchýní hned na druhý den po zatčení přijela švagrová z Ankary s manželem, psychicky se s tchánem zhroutili, což v jejich věku není žádná legrace. 
Uběhlo pár dní. Bez žádných zpráv, nikdo nevěděl, co se švagrem je, kde je, co s ním dělají.
Mučivých 6 dní ticha po zatčení přišel telefonát od právníka, který nám oznámil, že zítra bude soud, po kterém bude možné švagra na chvíli vidět, mluvit s ním, a taky mu předat tašku s osobníma věcma.

A hlavně, si vyžádal těžko uvěřitelnou částku peněz za to, že bude zítra švagra obhajovat. Jednalo se o 12,000 euro. Ano, spočítali jste správně nuly. Peníze byli odeslány, a soud mohl začít.

Moje tchýně se švagrovou seděli v budově soudu od 5 rána, v ruce tašku, kterou mu sbalili s penězma, dopisy, jídlem, kartáčkem na zuby, zubní pastou a šamponem, a pár kousky oblečení. 
S nadějí se dívali na švagrovy kolegy, které postupně pouštěli domů kvůli nedostatku důkazů a doufaly, že švagr vyleze jako další a všichni společně odejdou domů. 
Když odbila 11 večerní, tchýni došla trpělivost a ptala se policie, kdy konečně syna uvidí. 
Odpověděli jí, že švagr je už přece dávno odsouzený a převezený do velké věznice, že by ho určitě v takovém stavu vidět ani nechtěly. 


"V jakém stavu?" ptá se tchýně a potlačuje mdloby.


"Po mučení přece, co jste si myslela?" odpovídá policajt pobaveným hlasem, jako by vykládal o plánech na víkend. 

"A za co je odsouzený? Na jak dlouho? Chci vidět svého bratra! Kde je? Ukažte mi rozsudek!" křičí švagrová jako smyslů zbavená. 

"Přestaňte řvát a ptát se na věci do kterých vám nic není, aby jste v tom vězení neskončila brzo taky." 

A bez dalšího slova odejde. 

sobota 14. května 2016

Vezmeš si mě ať chceš nebo ne!





Poslední 4 dny jsem díky kombinaci různých faktorů musela strávit v posteli. 

Včera, když se můj stav zhoršil na tolik, že jsem při vstaní z postele kolabovala, viděla jenom mžitky před očima, a byla přesvědčená, že umírám, ale stejně vykřikovala, že jsem v pohodě a jdu balit, protože zítra přece jedem do Česka, se na mě můj muž už nemohl dívat a prohlásil že jedeme na pohotovost.

"Na to zapomeň, nikam nejedu. Ještě si mě tam budou chtít nechat a co potom, zítra musíme do Česka."

"Tak na to zapomeň ty, v tomhle stavu nikam nejdeš."

"Fajn, tak tam jenom zavolej, třeba ti řeknou co mám dělat."



Vytáčí číslo pohotovosti, zvedá to sestra, muž dramaticky popisuje můj stav, 
občas si udělá pauzu aby se vydýchal,
sestra si mě žádá k telefonu, muž na sestru křičí, že na smrtelné posteli určitě nebudu s někým telefonovat,
já z ložnice sípu ať mi podá ten telefon, že to zvládnu, muž na mě zařve ať laskavě nemluvím a odpočívám, přiběhne Samík, že potřebuje akutně čůrat, slízám dolů se schodů se synem přicuclým na zádech, vracíme se zpátky nahoru, tam mě muž sprdne proč jako vylízám z postele, vždyť jsem mohla na té cestě umřít!


Sestra žádá mé osobní údaje, o čem bych si nikdy nemyslela, že bude taková potíž. 

Sestra: Datum narození vaší ženy?

Muž: Proboha. Moment, zeptám se. Kdy ses narodila?

Já: Cože? To myslíš vážně? 

Muž: Jsem vynervovanej!

Sestra: Jméno vaší ženy?

Muž: Helena.

Sestra: I s příjmením!

Muž: Aha. Ok. O bože. Procááákoá. 

Malá vložka- Chápete to? 4 a půl roku roku vztahu. Já vím úplně všechno, od jeho čísla pojištění, po velikost bot jeho matky, datum narození všech švagrových, přibližný počet bratranců z jednoho kolene, počet chlupů na obličeji tchýně, 

a von není schopnej si zapamatovat moje příjmení? 

Sestra: Pardon? Můžete mi to vyhláskovat? 

Muž: P-R-O-H, pardon. P-R-O-C-A-S, ne, znova.
P-R-O-C-A-K. Do prdele!!!!
P-R-O-C-A-S-K, tak to není!
P-R-O-C-A-S-K-O-V-A.

Sestra: Já vůbec nevím o čem mluvíte. Můžete mi vyhláskovat příjmení vaší ženy? Je to napsané i na její kartičce pojištění. 

Muž: Počkejte. KDE MÁŠ KARTIČKU POJIŠTĚNÍ???

Já: V peněžence! 

Muž: A kde máš peněženku?

Já: V kabelce!!!!!

Muž: Kde máš kabelku!!! Jo, moment, už ji vidím. 

Musím dodat, že ona zdravotní sestra má neskutečnou dávku trpělivosti. Sedět tam já, tak si už dávno omlátím hlavu o stůl.

Muž: Tak jo, vidím to. No jo, tam je CHAZ!!!! Takže- PROCHAZKOVA. 


A začne řvát:

P jako park!
R jako ruka!
O jako oko!
C jako citron!
H jako Helena!
A jako astronaut!
Z jako zebra!
K jako koza!
O jako ovoce!
V jako...co je na V? 
Sestra: Velbloud?
Muž: Jo, velbloud!
A A jako zase astronaut!

Máte to!!!?

Sestra: Mám to! Mám to!!!!

Muž se přiřítil k mojí posteli, celý rudý, zpocený, s tikem v oku a zařve:


"Víš co jsme vždycky říkali o svatbě? No. Tak jsem změnil názor. 

Vezmeš si mě.

A budeš Akyol. 

Ať chceš nebo ne!"





úterý 10. května 2016

1.blogové narozeniny







Tak, dneska je to právě rok, co jsem na klikla na tlačítko založit blog a zveřejnila svůj první příspěvek.


Učinila jsem tak na popud své mamči, která do mě ustavičně hučela, ať už konečně založím ten blog, nebo napíšu knihu, psaly jsme si totiž dlouhatánské emaily, u kterých jsme obě brečely smíchy, a ona nesnesla pomyšlení, že by můj talent zůstal bez povšimnutí široké veřejnosti.


Od mala jsem ráda psala. Ve škole jsem byla premiant v literatuře a psaní referátů, vyhrávala jsem všechny literární soutěže a živě si pamatuju to šílené klepání kolen, když jsem si měla jít na pódium pro cenu.  
Většinou to byl nějáký šílený kýč, v podobě plyšáka, pitomé knížky, na kterou se potom vesele prášilo, nebo soška a nálepky, jednou jsem ale dostala kytici růžových karafiátů.


Živě vidím jeden den, byla jsem asi v 8.třídě, v hodině literatury jsme probírali deník Anny Frankové, a měli jsme za úkol napsat dopis. Dopis, ve kterém napíšeme všechno, co nás díky jejímu příběhu napadá a co by jsme jí rádi řekli. 

Spolužáci, se kterýma cloumala těžká puberta to brali jako vtip, já ale popsala celou A4, slova se psaly úplně samy. 
Dojatá třídní učitelka, když si utírala slzy, po tom, co mě předhodila spolužákům jako příklad, mi předpověděla hvězdnou kariéru spisovatelky. 
Pyšní rodiče si pak dopis připíchli doma na nástěnku. 

Taky jsem si psala deníček.
Znáte to, taková malá růžová věc na zámek, do kterého si mé pubertální já zapisovalo všechno trápení a štěstí díky prvním láskám, všechny ty trapné záležitosti spojené s tou těžkou dobou dospívání, jako že pod těsný tričko si už musíte dát podprdu, jinak vám kluci ve třídě nedaj pokoj, taky vám začne růst knírek a tátovi kradete žiletky, ty báječné momenty s rozesmátýma kamarádkama kdy jsme o přestávkách utíkaly do vedlejší třídy a klukům házeli zamilované dopisy, ty chvíle, kdy jsme s partou chodili za školu a kouřili první cigarety, zapíjeli to pivem, dusili se, ale připadali si tak dospěle a cool jako nikdo. 

A pak tu věc po 15ti letech najdete, začtete se do ní, střídavě hystericky brečíte a smějete, a dojdete k závěru, že ta věc už nikdy nesmí spatřit světlo tohoto světa. 


Jeden člověk mi jednou řekl, že i při čtení mého blogu se jednou hystericky směje, pak zase brečí. 




Rok psaní blogu.

Rok, kdy muž pomocí překladače četl každý můj článek, kdy mi kamarádky říkaly, že se nemůžou dočkat dalšího článku, kdy mi známí i neznámí napsali hezké vzkazy a e-maily, kdy mi moje babička řekla, že si mě vygůglila a po večerech mě čte.


To, když mi někdo napsal, že jsem ho rozesmála a spravila mu náladu. 


Takže vám chci poděkovat. 

Za to, že mě ve všech koutech světa čtete,

 za všechnu vaši podporu,

za vaše vřelá slova.

Vážím si toho. 





úterý 26. dubna 2016

Česko, Čína, vždyť je to jedno!



Víte co, vždycky jsem si myslela, že při návštěvě obchodu se nemůže stát nic šokujícího.

Víte, že může? Dokonce něco, co se týká vaší vlasti a donutí vás se zamyslet nad vaším původem a smyslem života. 

Udělali jsme si takhle výlet do Den Haag, stavili jsme se do tamní čínské čtvrti. 

Chodím po obchodě, do košíku házím čínské nudle, vonné tyčinky, koukám na kýčovité zlaté kočky, když uvidím plakát telefonního operátora, na kterém se mi něco nezdálo.


Přistoupím blíž a opravdu. Nezdálo se mi to. 



Co všechno se člověk v tom Holandsku nedozví, že?


Na facebooku se má fotka začala hojně šířít, dokonce se objevila i na stránce pořadu A DOST. 



Víte co, za tu dobu, co jsem pryč z Česka, jsem slyšela lecos.


  • ČESKOSLOVENSKO. Slýchávám až nechutně často v Holandsku, Anglii, 

nejvíce ale v Turecku. Nejtrapnější na celé věci ovšem je, že i mé turecké příbuzenstvo, když mě někomu představují, tak i přes 4 roky mých protestů tvrdí, že jsem z Československa. 



  • Taky jsem se nejednou setkala s názorem, že ta naše malá, krásná země, se jmenuje CHECHNYA, neboli ČEČENSKO. 


  • Utkvělo mi v paměti pár historek. 
1. Šéf- Holanďan v práci se mě ptal, odkud jsem. Hlásím Czech republic, tento název mu nic neříká, a tak se pustím do vyjmenovávání proslavených českých věcí. Czech beer, Škoda, Baťa, nic. 
Prague! říkám. On se usmál, a praví: Prague, to znám! Tam jsem byl. Pěkně máte v tom Rusku.


2. Jeden Angličan se mě ptal, co to mluvím za jazyk, odpovídám že česky, a ten s údivem říká "Ale já myslel že v tom Sovětském svazu mluvíte jenom rusky!"

3. A Turci? Ti krom toho, že jsou přesvědčeni že jsme ještě pořád Československo, se mě jeden zeptal v které že to části Afriky to Československo je, že jsem tak bílá?


  • Co mě ale pobavilo ze všeho úplně nejvíc, když jsem zaslechla pár lidí, nezávisle na sobě, kteří žijí v domnění, že neexistuje žádná Czech republic. Dokonce ani Czechoslovakia. Ba ani CHECHNYA. 


Ty lidi jsou přesvědčení, že země, 

odkud pocházím, 

se jmenuje CHICKEN REPUBLIC. 




How cool is that?

čtvrtek 31. března 2016

Kadeřnice jsou mrchy!







Nevím jak vy, ale já nesnáším kadeřnice, kadeřnictví, a všechno co se stříhání vlasů týče.

Možná to má něco co dělat s mým trumatickým zážitkem z dětství, z kterého jsem se mimochodem, ještě nevzpamatovala, kdy mě otec poprvé vzal sám do kadeřnictví, s tím, že to přece zvládne, a nechal mi ostříhat mé krásné, do pasu dlouhé vlasy na hřib, neboli na blbečka. 


Z toho smradu všech těch šamponů se mi dělá na nic. Ty usmívající se mrchy s nůžkama, které touží vám ušmiknout co nejvíce vlasů. A všichni ty lidi, kteří na sebe zírají. Stěny kolem se svírají....


V časopise si však přečtete, že je potřeba zůstat pro muže krásná a žádoucí, takže se rozhodnete návštěvu kadeřnictví absolvovat. 



Po příchodu do salonu to ještě jde, personál vám nabídne kávu nebo čaj, sice vám zapomene dát do kafe silného jako prase cukr, ale vy to ze slušnosti vypijete, a snažíte se tvářit mile.


Poté odejde, a první vnitřní boj začíná. V hlavě se urputně snažíte udržet obrázek účesu, který jste si doma pracně našli, přehráváte si přesný popis účesu který přetlumočíte kadeřnici, přičemž vás napadne, že to možná nebude to pravé ořechové, a snažíte se v posledních minutách vygůglit další pěkný účes, který by vám slušel, když vám slečna sedící vedle s úsměvem řekne, že "S tímdle obličejem to není dobrý nápad", čúza jedna, jenom závidí, napadne vás, a gůglíte dál. 


Poté vypadne internet, takže se objevují první kapky potu, když se ozve milý hlas, který vás zve k mytí vlasů. 


Jdete dozádu, snažíte se neuklouznout na vlasech těch ubohých lidí co to peklo podstoupili před váma, hlavu strkáte do té mísy, kadeřnice hlásí, že kdyby voda pálila tak ať rychle voláte, v tu ránu vás opaří, vy křičíte, kadeřnice řekne že chybička se vloudí, haha, a jedeme dál. 


Po vylití půlky flaštičky šamponu na vaši hlavu vás začne drbat těma dlouhýma nehtama, hlava se vám třese, narážíte do té mísy, a snažíte se míru toho trapného okamžiku zmírnit tím, že prohodíte něco o pěkném počasí, hlava se vám ale pořád třese, takže z vás vypadne něco jako "d-d-d-d eeeska a-a-a-ale sví-ítí, c-c-c- ooo?"  a připadáte si stále trapněji. 








Když začne splachování šamponu vařící vodou, je vám to volný, a říkáte si díky bohu, mám to konečně za sebou, ale chyba lávky.Ta mrcha hlásí, že teď "si dáme na vlásky trochu výživné masky", čili vás začne znova  zuřivě drbat, a je u vašeho obličeje tak blízko, že vidí každou černou tečku, každý chlup, který roste tam, kde nemá, a v duchu si říkáte, že jestli se přiblíží ještě o žďibíček tak ji umlátíte flaškou kondicionéru. 




Mrcha vám potupně zabalí vlasy do turbnanu, ve kterém se nechcete ukázat ani před svým mužem, a ona vás takhle vleče přes celé kadeřnictví, kde vás posadí na to hrozné místo, naproti velkému zrcadlu, ve kterém se vidíte v celé své kráse, se splihlýma mokrýma vlasama podél obličeje s dvěma bradama a rozteklou řasenkou. 


Pak přichází na řadu nekritičtější část. 


Mrcha stojí vedle vás, v ruce drží hrůzně vypadající nůžky a ptá se vás, jak by jste si to teda přála, přičemž vám je na omdlení, protože jste při všech těch nervách z mytí zapomněla ten popis účesu, který jste si přehrávala v hlavě, obrázek ukázat nemůžete, protože internet vypověděl službu, takže musíte improvizovat.


Mrcha se do do práce, vy na sebe tupě zíráte do zrcadla, modlíte se, ať to dopadne dobře, a měsíc nevypadáte jako blbeček z horní dolní, občas dostanete záchvat smíchu, protože jste si vzpomněli na hlášky, které řekla kamarádka a sestra, mrcha zvedne obočí, a říká si co, lidi jsou divný, a pokračuje dál.




Když milý hlas praví, že je dílo dokonáno, otevřete pomalu jedno oko, pak druhé oko, Ok, vypadá to dobře, i když je to o 5cm kratší než jste chtěla ale co už, u pokladny vám nabízí šampony a olejíčky za zvýhodněnou cenu, koupíte to všechno, jenom aby už ta mrcha proboha zmlkla a vy mohla jít domů, a smyla ze sebe všechny ty vlasy, které se dostaly i na místa, kde by se nikdy neměly dostat.


Na cestě domů si však vzpomenete že doma není chleba a něco ostřejšího na večer, jdete tedy do obchodu, ve frontě se na vás každý divně dívá a odstupuje od vás, protože se ošíváte a drbete díky těm zatraceným vlasům, pak potkáte známou, která ne a ne zmlknout, nakonec zalžete že musíte urgentně do opravny vyzvednout bundu, načež si uvědomíte, že jste nelhala, a do té opravny fakt musíte, frčíte do té opravny, pak si vzpomenete proboha, kde mám dítě, utíkáte vyzvednout dítě ke švagrové, která vám řekne že vypadáte nějak vystresovaně a zlepšila by to káva a koláč, který včera upekla. 


A když konečně přijdete domů a vykoupete se, a muž se vás zeptá jaké to teda bylo, tak ne něho zařvete, že příště radši umřete na dlouhé vlasy, než to peklo podstupovat znova!








pátek 18. března 2016

Moje tchýně







Moje tchýně neumí anglicky.

Moje tchýně necestovala po světě.

Moje tchýně není bohatá.

Moje tchýně nemá univerzitu.

Moje tchýně nenosí drahé značkové šaty a boty.





Ale.



Nejsou k sežrání?





Moje tchýně miluje.

Miluje všechny a všechno.

Moje tchýně je ten nejštědrejší človek jakého znám.

Moje tchýně je jedna z nejsilnějších žen, které jsem měla tu čest za svůj život poznat.

Moje tchýně porodila 8 dětí, 2 pochovala a 6 s láskou vychovala. 

Moje tchýně zvládla být sama na 6 dětí, domácnost, dům a zahradu po dobu 30-ti let, co byl tchán v Německu.

Moje tchýně je se svým manželem 52 let, a stále se na něho zamilovaně dívá, stejně jako před lety.

Moje tchýně se v 60-ti letech naučila arabsky. 

Moje tchýně, po celou dobu co jsme v Turecku, mi dá každé ráno pusu, a řekne mi, že mě má ráda.

Moje tchýně mi řekla, že je šťastná, že si její syn vybral mě. 












středa 16. března 2016

Jsem v pohodě!









Už když nás muž vítal v Amsterdamu na letišti, a kýchal, měl zarudlé oči a podezřelý hlas, jsem mu říkala, že je nemocný, a že si okamžitě půjde s čajem lehnout do postele. 

"Já? Nemocný? Neblázni. Sem neměl chřipku 6 let. Jsem v pohodě!"

"No jak myslíš. Ale jestli nás nakazíš, tak si mě nepřej."

Druhý den přišel z práce, a odpadl na gauč s tím, že je mu trochu špatně.

Na druhý den už na tom gauči ležel a hekal,  že je mu špatně o trochu víc. 

"Neříkej, je ti špatně? Jsi nemocný?"

"Samozřejmě že ne. Jsem v pohodě!"



Druhý den jsem se vzbudila já s pocitem, že je něco jinak.

Neviděla jsem.
 Začala jsem chodit po domě, do všeho vrážet a křičet, že jsem oslepla.

Na druhý den jsem se vzbudila, a neslyšela na levé ucho.

Po domě jsem lítala, systematicky zapínala rádio, televizi a pračku a zjišťovala rozsah té tragédie.


"Ježišmarjá, co se ti stalo? Vypadáš strašně!" hučí na mě kamarádka na skypu. 
"Co by, nic. Jsem v pohodě!"

Večer toho dne, zatímco jsem sepisovala závěť a dopisy na rozloučenou, jsem přišla o hlas, na což mi muž na rovinu řekl, že mu to naprosto vyhovuje. 

"Vypadáš hrozně." zařvala na mě hned ve dveřích švagrová, než jsme se vydaly oslavit Mezinárodní den žen do restaurace výbornou tureckou snídaní, a poté zkrášlovacíma procedůrama v tureckém salonu. 

Rozhodla jsem se totiž svého skoncovat s mým porostem pomocí laseru. 

A jak jsem tak ležela, na tom pohodlném lehátku, a užívala si pocit, že se těch mizerných chlupů zbavuju navždycky, tak jsem samým nadšením usla.

Vzbudila mě Turkyně, s obličejem 2 cm od mého, lechtající mě svým knírkem

Mezi náma- nic příjemného. 


"Vypadáš hrozně." řekli mi postupně 4 Turkyně, které se i přes mé protesty ve znakové řeči rozhodly zhodnotit můj zdravotní stav. 

Než jsem stihla cokoliv říct, jedna mi strkala pod tričko teploměr, a druhá si utíkala pro kabelku, a snažila se mi nacpat do pusy 2 hrůzně vypadající pilulky.

"Hm, sem to řikala. 39,4 máš. Musíš k doktorovi, okamžitě." 

"To né, jsem v pohodě!"

Vítě co, děsně nemám ráda doktory. Co to jde, vyhýbám se jim jako čert kříži. No ale když jsem se na sebe podívala do zrcadla visícího na stěně, dala jsem jim za pravdu.

"Objednaná jste na 13:15", hlásí sestra do telefonu mé švagrové, která volala za mě, usoudila totiž, že v mém kritickém stavu toho nejsem schopna. 


Krátká ukázka holandského zdravotnictví:

13:15 jsem marně čekala na vyvolání mého jména

13:30 jsem začala být mírně nervózní

14:00 jsem začala být hodně nervózní

14:30 jsem se nasrala

14:45 jsem začala v čekárně protestovat s tím, že je mi na umření a a požaduju okamžité ošetření

15:00 Samík v čekárně stále dává holandským dětem lekce češtiny

15:15 se konečně ozve "Slečna Prov...Proč..áá...Proča..kouá..? Slečna Helena!"



"Takže, co vás trápí?"

"Neslyším, nevidím, nemluvím." 

"No, to je jasná angína."

"Aha. Je to tutovka? Nepodíváte se mi do krku?"

"To né, vídím to už podle toho jak mluvíte. Tady máte antibiotika na 7 dní, přeju brzké uzdravení! Na viděnou!"



Antibiotika jsem dala po dvou dnech mému muži, a já zahájila osvědčenou léčbu česnekem, zázvorovým čajem s citronem, kajanským pepřem a chilli papřičkama. 


2 dny jsme se s mužem navzájem ošetřovali, a 3.den, kdy jsme oba padli vyčerpáním, přiběhla na pomoc švagrová, která nám vařila čaje, dělala zábaly, a se Samíkem nás krmili ovocným salátem. 


A když jsme večer leželi oba zachumlaní v posteli, muž se na mě podíval, na můj obličej ještě rudý po laseru, na zalepený oči díky zánětu spojivek, hlavu obmotanou šátkem kvůli zánětu středního ucha, kýchající a hýkající díky angíně, tak řekl:

Je to divný, ale stejně tě furt miluju.


P.S. Až mi ukápla mi slza. 
A nebo to taky mohly být kapky do očí.  


pátek 26. února 2016

Peklo jménem tělocvik











Znáte někoho, kdo vyfasoval 4 z těláku?



Já taky ne. 



Kromě sebe.



Hodiny tělesné výchovy. Takové ty chvíle, které ve většině studentů zanechaly láskyplné vzpomínky na celý život.


Kromě mě.



Panika, pocení, tik v oku, mdloby, ve vyjímečně vypjatých situacích nevolnost. 
Přesně tyhle pocity ve mě vyvolává slovo tělocvik, i po letech ukončení školní docházky. 

Nikdy jsem nepatřila mezi sportovní nadšence. 


Což nejvíce odnášely moje učitelky, kterých mi je dodnes líto, když se mě zoufale snažily naučit skákat přes kozu, správně dýchat u běhání a vtloukaly mi do hlavy pravidla míčových her. 




Týmové hry



Nevím čím to je, ale prostě jsem nebyla schopná si ty pravidla zapamatovat. 
Což nejlépe věděli mí spolužáci, kteří se o mě při výběru hráčů do týmu zrovna neprali. 
Právě naopak. 
Tradičně jsem zůstávala poslední, a to družstvo, na které jsem zbyla, sklízelo soucitné pohledy od protihráčů. 




  • Když mi někdo hodil míč, tak mě buď trefil do hlavy, nebo jsem ho já v panice odpinkla a praštila někoho jiného. 



  • Vždycky jsem utíkala na opačnou stranu než jsem měla.



  • Při vybíjené, jsem i přes veškerou snahu pokaždé udělala minimálně 5 kroků, a i když jsem byla metr od terče, nikdy jsem se netrefila. Mezi náma, netrefila bych ani slona, stojícího 2 metry ode mě. 

  • Když jsem se vlivem nějákých pitomých událostí ocitla v bráně, v momentě, kdy na mě letěl balón, jsem v rámci pudu sebezáchovy uskočila. 

  • Při hokejbalu jsem byla vždycky po 10 minutách vyloučena ze hry. Prej kvůli zuřivému máchání hokejkou. 


  • Při fotbalu jsem kopala míč zásadně do naší brány. A pak se ještě radovala. Než mi to došlo. 

  • U volejbalu jsem pravidelně končila na lavici, buď za trest, když jsem v zápalu hry utíkala pro balon, a povalila spoluhráče, a nebo s naraženým zápěstím.






 Šplhání po tyči


Společně se skákáním přes tyč a kozu tohle považuju za vůbec největší prasárnu.








Je něco víc ponižujícího, snažit se třesoucíma rukama udržet na té pitomé tyči, občas s vypětím všech sil trochu popošplhnout, a snažit se nezaplácnout spolužáky pod váma, kteří vám koukají na zadek v nebezpečně obtáhlých legínách? 





Lyžák



A co takový první lyžák? Nechápu, co mě to posedlo, že jsem vypsala přihlášku.


Když jsem se dostala přes nejvíce náročnou věc, a to nasednout na vlek, a bezpečně z něj zase sjet, aniž bych riskovala přinejmenším zlomení všech končetin, jsem se dostala k samotnému lyžování. 
No, lyžování. 
Popojíždění závratnou rychlostí 2 km za hodinu. 

Konečně, když jsem přišla na tu správnou techniku a zvýšila rychlost, jsem se dostala dostala k dalšímu oříšku a to zastavení. 

Vzdala jsem marné pokusy a řešila to tak, že jsem se prostě svalila do nejbližší závěje. 

4 dny mě vyčerpané učitelky ustavičně tahaly ze sněhu, ve kterém jsem zahrabaná frustrovaně ležela, trčely mi jenom nohy a na nich jako zázrakem nezlomené lyže. 

Pak jsem se naučila zastavit tím, že jsem jednoduše tyčky zabodla do sněhu. 






A když už se mi podařilo zastavit, tak ať jsem dělala cokoliv, vždycky mi jedna nebo druhá lyže o kousek ujela, přisunula jsem k ní druhou, druhá mi zase ujela, až jsem si takhle klidně mohla pomalu objet celou planetu. 




Když jsem se poslední týden na lyžáku vypracovala tak daleko, že jsem byla nejlepší ve skupině začátečníků, a dolů ze svahu frčela tak rychle, že lidi viděli jenom rozmazanou šmouhu, byla jsem na sebe tak pyšná, a začala  vážně uvažovat o kariéře profesionálního lyžaře. 

Až do chvíle, než jsem se přiřítila ze svahu dolů, tam porazila moji třídní učitelku, a ta když se zvedla, suše řekla, ať už mi proboha někdo ty lyže z těch nohou sundá, a nevrací mi je. 




Ještě někdo  s traumatem z tělovýchovy?