Jsem v pohodě!

Už když nás muž vítal v Amsterdamu na letišti, a kýchal, měl zarudlé oči a podezřelý hlas, jsem mu říkala, že je nemocný, a že si okamžitě půjde s čajem lehnout do postele. 

"Já? Nemocný? Neblázni. Sem neměl chřipku 6 let. Jsem v pohodě!"

"No jak myslíš. Ale jestli nás nakazíš, tak si mě nepřej."

Druhý den přišel z práce, a odpadl na gauč s tím, že je mu trochu špatně.

Na druhý den už na tom gauči ležel a hekal,  že je mu špatně o trochu víc. 

"Neříkej, je ti špatně? Jsi nemocný?"

"Samozřejmě že ne. Jsem v pohodě!"

Druhý den jsem se vzbudila já s pocitem, že je něco jinak.

Neviděla jsem.

 Začala jsem chodit po domě, do všeho vrážet a křičet, že jsem oslepla.

Na druhý den jsem se vzbudila, a neslyšela na levé ucho.

Po domě jsem lítala, systematicky zapínala rádio, televizi a pračku a zjišťovala rozsah té tragédie.

"Ježišmarjá, co se ti stalo? Vypadáš strašně!" hučí na mě kamarádka na skypu. 

"Co by, nic. Jsem v pohodě!"

Večer toho dne, zatímco jsem sepisovala závěť a dopisy na rozloučenou, jsem přišla o hlas, na což mi muž na rovinu řekl, že mu to naprosto vyhovuje. 

"Vypadáš hrozně." zařvala na mě hned ve dveřích švagrová, než jsme se vydaly oslavit Mezinárodní den žen do restaurace výbornou tureckou snídaní, a poté zkrášlovacíma procedůrama v tureckém salonu. 

Rozhodla jsem se totiž svého skoncovat s mým porostem pomocí laseru. 

A jak jsem tak ležela, na tom pohodlném lehátku, a užívala si pocit, že se těch mizerných chlupů zbavuju navždycky, tak jsem samým nadšením usla.

Vzbudila mě Turkyně, s obličejem 2 cm od mého, lechtající mě svým knírkem. 

Mezi náma- nic příjemného. 

"Vypadáš hrozně." řekli mi postupně 4 Turkyně, které se i přes mé protesty ve znakové řeči rozhodly zhodnotit můj zdravotní stav. 

Než jsem stihla cokoliv říct, jedna mi strkala pod tričko teploměr, a druhá si utíkala pro kabelku, a snažila se mi nacpat do pusy 2 hrůzně vypadající pilulky.

"Hm, sem to řikala. 39,4 máš. Musíš k doktorovi, okamžitě." 

"To né, jsem v pohodě!"

Vítě co, děsně nemám ráda doktory. Co to jde, vyhýbám se jim jako čert kříži. No ale když jsem se na sebe podívala do zrcadla visícího na stěně, dala jsem jim za pravdu.

"Objednaná jste na 13:15", hlásí sestra do telefonu mé švagrové, která volala za mě, usoudila totiž, že v mém kritickém stavu toho nejsem schopna. 

Krátká ukázka holandského zdravotnictví:

13:15 jsem marně čekala na vyvolání mého jména

13:30 jsem začala být mírně nervózní

14:00 jsem začala být hodně nervózní

14:30 jsem se nasrala

14:45 jsem začala v čekárně protestovat s tím, že je mi na umření a a požaduju okamžité ošetření

15:00 Samík v čekárně stále dává holandským dětem lekce češtiny

15:15 se konečně ozve "Slečna Prov...Proč..áá...Proča..kouá..? Slečna Helena!"

"Takže, co vás trápí?"

"Neslyším, nevidím, nemluvím." 

"No, to je jasná angína."

"Aha. Je to tutovka? Nepodíváte se mi do krku?"

"To né, vídím to už podle toho jak mluvíte. Tady máte antibiotika na 7 dní, přeju brzké uzdravení! Na viděnou!"

Antibiotika jsem dala po dvou dnech mému muži, a já zahájila osvědčenou léčbu česnekem, zázvorovým čajem s citronem, kajanským pepřem a chilli papřičkama. 

2 dny jsme se s mužem navzájem ošetřovali, a 3.den, kdy jsme oba padli vyčerpáním, přiběhla na pomoc švagrová, která nám vařila čaje, dělala zábaly, a se Samíkem nás krmili ovocným salátem. 

A když jsme večer leželi oba zachumlaní v posteli, muž se na mě podíval, na můj obličej ještě rudý po laseru, na zalepený oči díky zánětu spojivek, hlavu obmotanou šátkem kvůli zánětu středního ucha, kýchající a hýkající díky angíně, tak řekl:

Je to divný, ale stejně tě furt miluju.

P.S. Až mi ukápla mi slza. 

A nebo to taky mohly být kapky do očí.