Kód mládí

Moje mamča vypadá mladě.

Moje mamča je kočka.
Všichni víme. 

A tak často dostávám už mírně otravné otázky typu:

•  Prosímtě, kolik má tvoje mamka?
• Jaké krémy používá?
• Na kolik jí vyšel ten botox?
• Ta musí za make-up utratit ale majlant, co?
• Jak je to možný? Já jsem vrásčitá už ve 30. 
• Vypadá jako tvoje sestra, hele jseš si fakt jistá že je to tvoje máma?

Shrnuto a podtrženo, pohybovat se vedle matky, co vypadá jako o 5 let starší sestra je zkrátka nepraktické.

Všemožné otázky, jaký je její trik na věčné mládí, za který by ženy z Hollywoodu vraždily, jsou marné. Rovněž ji nemusíte podezřívat z čarodějnictví, pití zázračného elixíru, ani jakékoliv provádění bolestivých praktik. 
Takže:

•  Krémy nepoužívá, nebaví ji to
• Je zásadně proti jakýmkoliv plastikám
• Make-up skoro nepoužívá

Výhoda je, že díky této skvělé genetické výbavě má můj muž o obavu méně, nemusí se nervovat, že za pár let mi bude muset financovat drahé krémy na vrásky a face lift.  

Já se totiž budu pyšnit krásnou, svěží a porcelánovou pletí až do 60-ti. 

Aspoň něco.
To je náhrada za ty plochý nohy.

Taky nás potkává spousta zábavných situací:

• To, že nám lidi nevěří, že jsme matka s dcerou, nikoliv sestry, kamarádky, nebo lesbičky, na to jsme si už dávno zvykly.

• Už mě nepřekvapí ani slečna v kanceláří, co řekne:  "Vy a vaše partnerka"

• Rovněž jsme si už docela zvykly na soucitné pohledy lidí, kteří se domnívají, že je mamka můj životní partner, a ubohý Samík je výsledek umělého oplodnění od anonymního dárce.

• Jednou jsme byli s mamčou nakoupit, do vozíku jsme si hodily i likér na večer k filmu, při placení se jí pokladní zeptal na věk a občanku jako důkaz! S těžkým záchvatem smíchu jsme se vypotácely z obchodu, z likéru nebylo nic. 

• Nebo nejmenovaný zdroj přišel s něčím obzvlášť ponižujícím: Ježíš, tvoje mamka vypadá mladší než ty! 

Ale dnešní perlička, ta nemá obdoby. Jsem si jistá, že se jí budou bavit ještě naše pravnoučata. 

Večer zazvonila naše sousedka, mamča šla otevřít, a ona říká:

"Ahóóój, máš doma tatínka? Mohla bys ho prosímtě zavolat?" 

Tím "tatínkem" chápejte mamčiného přítele.

Který je o rok mladší, než moje mamča, kdyby vás to zajímalo. 

Seriously?

Jsem Češka. Asi.

Válíme se takhle s mužem na gauči večer u filmu. Dle hlasitého funění a sliny soudím, že se odebral do říše sladkých snů, čili se natahuju po ovladači a přepínám kanál. 

Nejednou otevře oči, a zařve do éteru: Ty jsi mi lhala! 

Ztuhne mi krev v žilách, v krku mi vyschne, potlačím paniku a snažím se logicky uvažovat. 
Pro Kristovy rány na co přišel?

Že jsem se nemohla rozhodnout a koupila si místo jedněch šatů troje? A že nebyly ve slevě jak jsem tvrdila?

Nebo že jsem z jeho poslední večeře, kterou uvařil nebyla až tak odvařená?

Nebo že tu jeho oblíbenou, starou a odrbanou mikinu, co má už 10 let jsem vyhodila, že ji neztratil?

Možná ty trapné historky z jeho dětství, které mi prozradila švagrová a dusili jsme se u toho smíchy?

Proboha, a nebo že jsem to auto při parkování fakt škrábla já a ne soused? 

Já: "Hlavně zhluboka dejchej, a říkali jsme si že v dobrém i ve zlém přece!"

Muž:  Ty jsi Slovenka, a ne Češka!

Já: COŽE?

Muž: No jasně. Přece tvůj taťka je Slovák, máš slovenskou krev, jsi Slovenka! Teda. A já celou tu dobu žiju v domnění že mám ženu Češku. 

Já: No to já taky! A vůbec, jak si na to přišel? 

Muž: No Turci to tak berou. Moje maminka je přece z Čečenska, taťka je Turek. Takže já jsem Turek. Tvůj taťka je Slovák. Takže ty jsi Slovenka. I když vlastně nemluvíš slovensky, že. Celý je to divný, vůbec se v tom nevyznám. 

Já: To čo ty hovoríš? Ako ťa to napadlo? Vôbec ma nepoznáš! Hanbi sa.

Muž: Wow, to bylo sexy! 

Hurá do světa

Je mi 13. 

Stojím doma v kuchyni. Zaraženě stojím a snažím se pochopit co mi to mamka právě řekla.

 "Kolega z práce odjíždí do Anglie, a já bych ráda jela s ním."

Jaká Anglie? Tam ta země kde jezdí ty patrové autobusy? Kde žila princezna Diana? 

"Vždyť se tam mluví anglicky, ty neumíš anglicky. A co bude s náma?" vyzvídám a snažím se vzpamatovat z prvotního šoku. 
"Anglicky trochu umím a zbytek se naučím. A vy tady budete s babičkou, a až seženu hezké bydlení a budu mít stálou práci, přijedete za mnou, pokud budete chtít." 

Hlavou se mi honí tisíce myšlenek.

Ale já do žádné zatracené Anglie nechci! Chci zůstat doma v Česku! Mám tu rodinu, školu, kamarádky, mám Olomouc ráda, nechci se zase stěhovat! Navíc ani neumím anglicky, co si tam počneme? Nikam nejedeme, už teď Anglii nesnáším!

"Kdy chceš jet?" ptám se mamky mezi vzlyky.  

"Pojedu v pátek.'"

Bylo úterý. 

Aby jsme se vyhli dramatickým scénám, tak jsme se radši rozloučili doma, než jsme odešli se sestrou do školy, ale já, paličatá, jsem utekla z odpoledního vyučovaní a jela na hlavní nádraží. Vlak, ve kterém mamča seděla odjel 12:55. Já jsem 12:58 přiběhla na nástupiště.
Stejně tak, jako já o pár let později, moje mamka odjela s jednou malou cestovní taškou směr Anglie, Liverpool. Za lepší prací, za lepší budoucností pro své děti. 


Mě bylo čerstvých 13, mé ségře 8.

Nebudu psát důvody, které donutily mou mamču tento krok udělat. Nicméně odjet sama  do cizí země, s minimální znalosti jazyka, nechat doma dvě děti, a prozatím začít nový život někde jinde, chce pořádnou dávku odvahy, a já ji nikdy nepřestanu za tento čin obdivovat. 


Spolužáci mi slepě záviděli značkové oblečení a boty, které nám mamka v balíčku posílala, aniž by tušili, že já jim záviděla, že mají oba rodiče doma. 
Kromě učitelek to, že nám odcestovala mamka, nikdo ve škole nevěděl. Takže holky netušili, proč mám pokaždé slzy na krajíčku, když mi v pondělí říkali, že byli s mamkou o víkendu zase v kině a na pizze. 


A zatímco kamarádi chodili do kina, já jsem chodila nakupovat, dělala se ségrou úkoly, pekla, vařila, uklízela, s babičkou jsem chodila na poštu a vyplňovala a platila složenky, a hlavně se snažila, aby sestra absenci mamky pociťovala co nejméně. 

Čas utíkal. 
Tenkrát jsme neměly Skype nebo Whatsapp. A bohudík za to. Psali jsme si dopisy. 
Jak to bylo skvělé, napsat na kus papíru své myšlenky a pocity, strčit to do obálky, olíznout známku- to mě bavilo asi nejvíc, strčit do schránky, a u ní pak stát a netrpělivě čekat další obálku. 
Většinu dopisů máme dodnes schované. 


Třičtvrtě roku uběhlo jako voda a blížily se Vánoce. Propadaly jsme smutku, protože jsme věděly, že mamka na Vánoce dovolenou, aby přijela domů, nedostane. 
Jaké bylo překvapení, když nám napsala, že máme koupené letenky za ní do Liverpoolu! 



A jaká byla naše úplně první cesta do Anglie, se dozvíte v pokračování příště ;)

Babička perlí

Všichni jsme vědeli že to přijde. Čekali jsme to. Netušili jsme ale, že takhle brzo. 
Naše 70-ti letá babička si pořídila smartphone. 

Moje babička. 
Babička, která se ani za 5 let používaní nokie 3310 nenaučila změnit tón vyzvánění, takže ta věc brněla a kvílela tak hrozně, že by vzbudila i mrtvého. 
Babička, co křičela do telefonu tak moc, že jsme museli držet mobily 5 cm od ucha. 
A když četla sms-ku, tak mobil držela ve 20 cm vzdálenosti.
Babička, co se v autobuse rozčilovala, že někomu furt vyzvání telefon, přitom se to ozývalo z její kabelky. 
Taky občas držela telefon obráceně. 
A babička, co nadává, že nechápe, "Co na tich našich internetách a počitačách furt máme" 


Pamatuju si začátky, když si pořídila tablet. Byla z toho tak odvařená, že mi všechno fotila a na skype posílala, v domnění, že jsem už zapomněla, jak vypadá Česko. Bohužel mi fotky posílala, i když o tom nevěděla.
Takže mi ustavičně chodily fotky solničky a pepřenky, ruka co drží propisku, strop, noviny na stole, ocas naší kočky s kouskem pelíšku a  podobně. 


Ono totiž používání techniky je u nás v rodině zásadní problem. Zvlášť pro tu ženskou část. 
Moje mamča sice vlastní smartphone, zásadně to něj ale buší jedním prstem. V oblasti počítačů se ztrácí úplně. I po 150tém názorném předvedení stále neví, jak se k e-mailu přikládá soubor a doteď netuší, jak se přihlásit na facebook. 
Já sice frajeřím, že mám iPhone 6S, ačkoliv nemám páru o tom, jak se správně používá. A ty počítače radši rozebírat nebudu. 
Sestru slyším ustavičně nadávat "Ježišmarjááá, co to je?", a "Proč ten krám nefunguje?", "Božeee, co jsem zas zmáčkla?" 
Takže sláva to asi taky nebude. 

No a  babča nás všechny strčí hravě  do kapsy.
Začala pořízením smartphonu, pokračovala přihlašením se do kurzu "Jak ovládat počítač" a dotáhla do konce tím, že si stáhla program Viber. Holt pokrok nezastavíš. Jsme na ni fakt pyšní.
Je z toho šíleně nadšená, zvlášť ze všech těch smajlíků. A taky posílání hlasových zpráv. Takže se mlátíme smíchy, když mi přijde hlasová zpráva, a tam se ozve:
" No? Heli? Vidíš mě?"
"Heli, tady babička. Slyšíš mě?" 
"To snad není pravda, už zase musím jít čurat."


Jediný problém je, že ještě neumí volat a přijmout hovor. Ale to se doladí. 

Zbývá doufat, že nepřijde den, kdy si naše babi začne pořizovat selfie. 

Turecko-anglicko-holandsko-Česka

Dnes mi má kamarádka zcela vážně řekla : "Ty sice mluvíš česky, ale vůbec mi jako Češka nepřipadáš!" 



Inu, má pravdu. Už od mala jsem rebel a jdu proti proudu. Když šli všichni ostatní vpravo, já šla vlevo.
Takže není až tak nepochopitelné, že mám hned 8 vlastnosti, které nejsou typické pro Čecha.


1. Můj vzhled 

S mými černými vlasy, očima a tmavší pletí nejsem úplně prototyp Češky. 
Dokonce, na mě lidi mluvěj turecky, rusky, španělsky a arabsky. Ale kdyby jenom v zahraničí. Dokonce i v mé rodné zemi! Což je docela trapas. 
"Jééé, VY jste Češka..?!" jsem si vyslechla od letušek, prodavačky, co mi prodávala trdelník v Praze, policajta na Václaváku, prodavače zmrzliny v Brně, číšník u nás v Olomouci....



2. Nemám ráda pivo

Něco co smrdí, je hořké a má divnou barvu? Ne, díky. 

3. Nemám rada českou kuchyni

Ujíždím na turecké kuchyni- překvapivě. Dále zbožňuju italskou, francouzskou, španělskou, thajskou. 
Nikdy jsem nebyla fanynkou omáček, knedlíků a masa. Českou klasiku vepřo- knedlo- zelo jsem nikdy nejedla. No fakt. 




4. Nemám ráda české filmy a seriály

Rovněž jsem nikdy nepatřila do skupiny lidí, kteří pravidelně sledují české seriály a filmy. Jediný český film, ktery miluju a nikdy mě neomrzí je S tebou mě baví svět. 

5. Nejsem fanynka fotbalu. Ani hokeje. 

Fandím jedině, když hraje Česko-Turecko. To je aspoň prča. Ale zírat tak dlouho na zpocené chlapy, co se honí za malou kulatou věcí a ještě jim za to platí balík? 
Můj milý dokáže během dvou minut vyjmenovat všechny české fotbalové kluby. Já se zaseknu na Slavií hned za olomouckou Sigmou. 



6. Neposlouchám českou muziku

Už za mých školních let, kdy spolužáci poslouchali jedině Rymuse, Mandrage, Kluse a podobně, jsem já ujížděla na Rihanně, Coldplay a Celine Dion. 


7. Nezávidím

Tato šílená vlastnost typická pro většinu Čechů. Závidíme sousedovi lepší auto, kamarádce větší prsa, kolegovi vyšší plat, bratrovi větší dům, známému dovolenou na Maledivách....
A proč vlastně? Proč nepřestaneme plýtvat energií na kraviny a radši nezapracujeme na tom, aby náš život byl takový, že by jsme závidět  nemuseli? 
Já nezávidím. Nikomu a nic. 
Ale pokud mam bejt fakt upřímna, tak možná jo. Ale úplně malinko. Malilililinko. Kate Middelton. On totiž princ William je jenom jeden, že. 

8. Nezajímám se o politiku

Vím, že současný prezident je Zeman, a víc po mě nechtějte. Netuším, kdo je ministr zdravotnictví. Netuším, komu věřit, zda ŠSSD nebo KDU-ČSL. Podle mě nikomu. 
Občanskou nauku jsem prokecala s kamarádkama, na zprávy nekoukám, takže se vlastně není ani čemu divit. 

Ono více než 10 let na cestách udělá svoje. 
Někdy si nejsem jistá kdo jsem a kam patřím. A někdy jsem si jistá na 100%.

Někdy se necitím jako Češka. Občas si připadám jako Angličanka. Čím dál tím častěji si připadám jako Holanďanka. A podezřele často si připadám jako Turkyně! 

Takže co jsem? Česka? Turkyně? Angličanka? Holanďanka? 

Já mám jasno. 

Turecko-anglicko-holandsko-Česka.