čtvrtek 17. listopadu 2016

Hlavně to nevzdávat







Po delší pauze se hlásím zpátky. Byla to ale doba. Důvodů k mé odmlce bylo více, o tom hlavním bude dnešní příspěvek.
Na úvod musím říct, že se mi tento článek nepíše lehce, a dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda ho vůbec napsat a zveřejnit. 
Nakonec, na popud mého muže, jsem se k tomu odhodlala. Za prvé si myslím, že je dobré o momentální situaci mluvit tak, jak ve skutečnosti je, bez přetvářek, bez lží, ukázat vám, že to, co vídáte v televizi se opravdu děje, a je to vlastně mnohem horší než říkají, může vás to zasáhnout kdykoliv a nelze se na to připravit, a taky vám ukázat, že ani v mém životě se nestávají jen úsměvné příhody, jak se vám mnohým často při čtení mého blogu zdá. 
Pokud vás právě napadlo, že jsem někoho chladnokrevně zavraždila, nebo tak podobně, tak ne, i když jsem k tomu neměla někdy daleko. 

Byl to takový klasický pohodový večer, mí muži si hráli, já jsem chystala večeři, pak jsme zasedli ke stolu, povídali si, a jedli.
V tom začal zvonit mužův telefon, tchýně. Podívali jsme se na sebe, protože běžně volá v neděli dopoledne, nikdy ne v týdnu.
To ještě nic neznamená, určitě jí je jenom smutno, říká můj muž, když přijímá hovor. 

Zhruba po 5 vteřinách mi došlo, že tchýni není jenom smutno. Něco se stalo. V tom zvoní můj telefon. Švagrová. Chystám se hovor típnout, určitě zase volá že jí došla sůl a taky mouka, a že za chvilku přijde i s kouskem baklavy za ztrátu moji mouky. 

Přijímám hovor, když vidím, že muž hodil svůj telefon vší silou o zeď a hroutí se na zem. 
Polije mě studený pot, snažím se zachovat chladnou hlavu, utíkám k muži, a do ucha mi z telefonu vzlyká švagrová.

Ježišikriste, co se stalo? Ono u Turků nikdy nevíte, s jejich slabostí pro teatrálnost jsou schopni ztropit šíleně dramatickou scénu plnou nářků a slz kvůli posranýmu bojleru, proto, že je pomluvila sousedka nebo kvůli rozbitýmu talíři. 


Klekám si k muži, vzlyká, celý se třese. "Nestraš mě, co se stalo? Je něco tchýni? Tchánovi? Mluv se mnou, co se děje?!" 

Muž není schopný slova, sedí na zemi, hledí do prázdna, držím ho v objetí tak pevně, jako nikdy v životě, snažím se, aby mi srdce při pohledu na něj nepuklo žalem, a hlavou se mi honí tisíce katastrofických scénářů co všechno se mohlo stát, intuice mi ale říká, že s bojlerem to nebude mít nic společného. 

"Můj bratr. Odvezla ho policie z práce v poutech, zatkli ho" vysouká ze sebe po nekonečných minutách v tichu a znova propadá do apatického záchvatu. Napadalo mě cokoliv, ale tohle ne. 

Jak jako zatkli? Proč? Jak? Kdy? Nerozumím ničemu! Když mě napadlo, že horší to snad ani být nemůže, tak může. Zvoní zvonek, jdu otevřít dveře, kde stojí plačící švagrová, s řasenkou rozmazanou po celém obličeji. 
Usazuju ji na gauč, utírám jí kapesníkem obličej, nemůžu se na ten maras dívat, naprosto neadekvátně situaci mě napadá, že se musí naučit kupovat si voděodolnou řasenku, jdu jim nalít whiskey, oba ji beze slova na ex vypijou, já beru Samíka nahoru dát spát, protože je mi úplně jasné, co bude následovat. 
Koukám se na obličej mého syna, jak se mu zavírají oči, a odebírá se do říše sladkých snů, aniž by tušil, co se děje. 

Scházím dolů, kde na gauči sedí i druhá švagrová s neteří, vůbec nechápu jak se tam dostali, přemýšlím, že je asi vhodná chvíle se přestěhovat. 

Každý přichází s jinou teorií, proč mého švagra zatkli. Ukradl něco? Podvedl? Pašoval drogy? Připletl se k vraždě? Nebo snad někoho zabil? Můj muž přichází s teorií úplně jinou, kterou po chvíli švagrová z Ankary a přátelé z Mersinu po telefonu potvrdí. 


                                  Důvod švagrova zatčení? Nesouhlas s vládou
                                  současného tureckého prezidenta Recepa Erdogana. 


Na druhý den, když částečně opadl počáteční šok, a vlastně nám připadalo, že to celé byl jenom hnusný sen, ze kterého jsme se probudili, přišlo vystřízlivění. 
V turecké televizi se objevilo video ze samotného zatčení mého švagra, a ne jen jeho, dalších desítek lidí z jeho práce, včetně pár žen, jedné těhotné v 6.měsíci jako jsem byla já. 
To jsou přesně ty chvíle v životě, o kterých slyšíte v televizi, čtete to na facebooku, slyšíte od známých, ale ani ve snu by vás nenapadlo, že se to stane ve vaší rodině. 
Pro mě to bylo strašné. 
Pro mého muže slovy nepopsatelné. Vidět na vlastní oči svého mladšího, nevinného bratra, s tím zvláštním výrazem směsice utrpení a odevzdání ve tváři, jak ho policie v poutech vede na výslech, o kterém se říká, že se nebojí použít ty nejhorší mučící praktiky, a nemoct mu nijak pomoct, bych nepřála nikomu na světě. 

Za tchýní hned na druhý den po zatčení přijela švagrová z Ankary s manželem, psychicky se s tchánem zhroutili, což v jejich věku není žádná legrace. 
Uběhlo pár dní. Bez žádných zpráv, nikdo nevěděl, co se švagrem je, kde je, co s ním dělají.
Mučivých 6 dní ticha po zatčení přišel telefonát od právníka, který nám oznámil, že zítra bude soud, po kterém bude možné švagra na chvíli vidět, mluvit s ním, a taky mu předat tašku s osobníma věcma.

A hlavně, si vyžádal těžko uvěřitelnou částku peněz za to, že bude zítra švagra obhajovat. Jednalo se o 12,000 euro. Ano, spočítali jste správně nuly. Peníze byli odeslány, a soud mohl začít.

Moje tchýně se švagrovou seděli v budově soudu od 5 rána, v ruce tašku, kterou mu sbalili s penězma, dopisy, jídlem, kartáčkem na zuby, zubní pastou a šamponem, a pár kousky oblečení. 
S nadějí se dívali na švagrovy kolegy, které postupně pouštěli domů kvůli nedostatku důkazů a doufaly, že švagr vyleze jako další a všichni společně odejdou domů. 
Když odbila 11 večerní, tchýni došla trpělivost a ptala se policie, kdy konečně syna uvidí. 
Odpověděli jí, že švagr je už přece dávno odsouzený a převezený do velké věznice, že by ho určitě v takovém stavu vidět ani nechtěly. 


"V jakém stavu?" ptá se tchýně a potlačuje mdloby.


"Po mučení přece, co jste si myslela?" odpovídá policajt pobaveným hlasem, jako by vykládal o plánech na víkend. 

"A za co je odsouzený? Na jak dlouho? Chci vidět svého bratra! Kde je? Ukažte mi rozsudek!" křičí švagrová jako smyslů zbavená. 

"Přestaňte řvát a ptát se na věci do kterých vám nic není, aby jste v tom vězení neskončila brzo taky." 

A bez dalšího slova odejde. 

sobota 14. května 2016

Vezmeš si mě ať chceš nebo ne!





Poslední 4 dny jsem díky kombinaci různých faktorů musela strávit v posteli. 

Včera, když se můj stav zhoršil na tolik, že jsem při vstaní z postele kolabovala, viděla jenom mžitky před očima, a byla přesvědčená, že umírám, ale stejně vykřikovala, že jsem v pohodě a jdu balit, protože zítra přece jedem do Česka, se na mě můj muž už nemohl dívat a prohlásil že jedeme na pohotovost.

"Na to zapomeň, nikam nejedu. Ještě si mě tam budou chtít nechat a co potom, zítra musíme do Česka."

"Tak na to zapomeň ty, v tomhle stavu nikam nejdeš."

"Fajn, tak tam jenom zavolej, třeba ti řeknou co mám dělat."



Vytáčí číslo pohotovosti, zvedá to sestra, muž dramaticky popisuje můj stav, 
občas si udělá pauzu aby se vydýchal,
sestra si mě žádá k telefonu, muž na sestru křičí, že na smrtelné posteli určitě nebudu s někým telefonovat,
já z ložnice sípu ať mi podá ten telefon, že to zvládnu, muž na mě zařve ať laskavě nemluvím a odpočívám, přiběhne Samík, že potřebuje akutně čůrat, slízám dolů se schodů se synem přicuclým na zádech, vracíme se zpátky nahoru, tam mě muž sprdne proč jako vylízám z postele, vždyť jsem mohla na té cestě umřít!


Sestra žádá mé osobní údaje, o čem bych si nikdy nemyslela, že bude taková potíž. 

Sestra: Datum narození vaší ženy?

Muž: Proboha. Moment, zeptám se. Kdy ses narodila?

Já: Cože? To myslíš vážně? 

Muž: Jsem vynervovanej!

Sestra: Jméno vaší ženy?

Muž: Helena.

Sestra: I s příjmením!

Muž: Aha. Ok. O bože. Procááákoá. 

Malá vložka- Chápete to? 4 a půl roku roku vztahu. Já vím úplně všechno, od jeho čísla pojištění, po velikost bot jeho matky, datum narození všech švagrových, přibližný počet bratranců z jednoho kolene, počet chlupů na obličeji tchýně, 

a von není schopnej si zapamatovat moje příjmení? 

Sestra: Pardon? Můžete mi to vyhláskovat? 

Muž: P-R-O-H, pardon. P-R-O-C-A-S, ne, znova.
P-R-O-C-A-K. Do prdele!!!!
P-R-O-C-A-S-K, tak to není!
P-R-O-C-A-S-K-O-V-A.

Sestra: Já vůbec nevím o čem mluvíte. Můžete mi vyhláskovat příjmení vaší ženy? Je to napsané i na její kartičce pojištění. 

Muž: Počkejte. KDE MÁŠ KARTIČKU POJIŠTĚNÍ???

Já: V peněžence! 

Muž: A kde máš peněženku?

Já: V kabelce!!!!!

Muž: Kde máš kabelku!!! Jo, moment, už ji vidím. 

Musím dodat, že ona zdravotní sestra má neskutečnou dávku trpělivosti. Sedět tam já, tak si už dávno omlátím hlavu o stůl.

Muž: Tak jo, vidím to. No jo, tam je CHAZ!!!! Takže- PROCHAZKOVA. 


A začne řvát:

P jako park!
R jako ruka!
O jako oko!
C jako citron!
H jako Helena!
A jako astronaut!
Z jako zebra!
K jako koza!
O jako ovoce!
V jako...co je na V? 
Sestra: Velbloud?
Muž: Jo, velbloud!
A A jako zase astronaut!

Máte to!!!?

Sestra: Mám to! Mám to!!!!

Muž se přiřítil k mojí posteli, celý rudý, zpocený, s tikem v oku a zařve:


"Víš co jsme vždycky říkali o svatbě? No. Tak jsem změnil názor. 

Vezmeš si mě.

A budeš Akyol. 

Ať chceš nebo ne!"





úterý 10. května 2016

1.blogové narozeniny







Tak, dneska je to právě rok, co jsem na klikla na tlačítko založit blog a zveřejnila svůj první příspěvek.


Učinila jsem tak na popud své mamči, která do mě ustavičně hučela, ať už konečně založím ten blog, nebo napíšu knihu, psaly jsme si totiž dlouhatánské emaily, u kterých jsme obě brečely smíchy, a ona nesnesla pomyšlení, že by můj talent zůstal bez povšimnutí široké veřejnosti.


Od mala jsem ráda psala. Ve škole jsem byla premiant v literatuře a psaní referátů, vyhrávala jsem všechny literární soutěže a živě si pamatuju to šílené klepání kolen, když jsem si měla jít na pódium pro cenu.  
Většinou to byl nějáký šílený kýč, v podobě plyšáka, pitomé knížky, na kterou se potom vesele prášilo, nebo soška a nálepky, jednou jsem ale dostala kytici růžových karafiátů.


Živě vidím jeden den, byla jsem asi v 8.třídě, v hodině literatury jsme probírali deník Anny Frankové, a měli jsme za úkol napsat dopis. Dopis, ve kterém napíšeme všechno, co nás díky jejímu příběhu napadá a co by jsme jí rádi řekli. 

Spolužáci, se kterýma cloumala těžká puberta to brali jako vtip, já ale popsala celou A4, slova se psaly úplně samy. 
Dojatá třídní učitelka, když si utírala slzy, po tom, co mě předhodila spolužákům jako příklad, mi předpověděla hvězdnou kariéru spisovatelky. 
Pyšní rodiče si pak dopis připíchli doma na nástěnku. 

Taky jsem si psala deníček.
Znáte to, taková malá růžová věc na zámek, do kterého si mé pubertální já zapisovalo všechno trápení a štěstí díky prvním láskám, všechny ty trapné záležitosti spojené s tou těžkou dobou dospívání, jako že pod těsný tričko si už musíte dát podprdu, jinak vám kluci ve třídě nedaj pokoj, taky vám začne růst knírek a tátovi kradete žiletky, ty báječné momenty s rozesmátýma kamarádkama kdy jsme o přestávkách utíkaly do vedlejší třídy a klukům házeli zamilované dopisy, ty chvíle, kdy jsme s partou chodili za školu a kouřili první cigarety, zapíjeli to pivem, dusili se, ale připadali si tak dospěle a cool jako nikdo. 

A pak tu věc po 15ti letech najdete, začtete se do ní, střídavě hystericky brečíte a smějete, a dojdete k závěru, že ta věc už nikdy nesmí spatřit světlo tohoto světa. 


Jeden člověk mi jednou řekl, že i při čtení mého blogu se jednou hystericky směje, pak zase brečí. 




Rok psaní blogu.

Rok, kdy muž pomocí překladače četl každý můj článek, kdy mi kamarádky říkaly, že se nemůžou dočkat dalšího článku, kdy mi známí i neznámí napsali hezké vzkazy a e-maily, kdy mi moje babička řekla, že si mě vygůglila a po večerech mě čte.


To, když mi někdo napsal, že jsem ho rozesmála a spravila mu náladu. 


Takže vám chci poděkovat. 

Za to, že mě ve všech koutech světa čtete,

 za všechnu vaši podporu,

za vaše vřelá slova.

Vážím si toho. 





úterý 26. dubna 2016

Česko, Čína, vždyť je to jedno!



Víte co, vždycky jsem si myslela, že při návštěvě obchodu se nemůže stát nic šokujícího.

Víte, že může? Dokonce něco, co se týká vaší vlasti a donutí vás se zamyslet nad vaším původem a smyslem života. 

Udělali jsme si takhle výlet do Den Haag, stavili jsme se do tamní čínské čtvrti. 

Chodím po obchodě, do košíku házím čínské nudle, vonné tyčinky, koukám na kýčovité zlaté kočky, když uvidím plakát telefonního operátora, na kterém se mi něco nezdálo.


Přistoupím blíž a opravdu. Nezdálo se mi to. 



Co všechno se člověk v tom Holandsku nedozví, že?


Na facebooku se má fotka začala hojně šířít, dokonce se objevila i na stránce pořadu A DOST. 



Víte co, za tu dobu, co jsem pryč z Česka, jsem slyšela lecos.


  • ČESKOSLOVENSKO. Slýchávám až nechutně často v Holandsku, Anglii, 

nejvíce ale v Turecku. Nejtrapnější na celé věci ovšem je, že i mé turecké příbuzenstvo, když mě někomu představují, tak i přes 4 roky mých protestů tvrdí, že jsem z Československa. 



  • Taky jsem se nejednou setkala s názorem, že ta naše malá, krásná země, se jmenuje CHECHNYA, neboli ČEČENSKO. 


  • Utkvělo mi v paměti pár historek. 
1. Šéf- Holanďan v práci se mě ptal, odkud jsem. Hlásím Czech republic, tento název mu nic neříká, a tak se pustím do vyjmenovávání proslavených českých věcí. Czech beer, Škoda, Baťa, nic. 
Prague! říkám. On se usmál, a praví: Prague, to znám! Tam jsem byl. Pěkně máte v tom Rusku.


2. Jeden Angličan se mě ptal, co to mluvím za jazyk, odpovídám že česky, a ten s údivem říká "Ale já myslel že v tom Sovětském svazu mluvíte jenom rusky!"

3. A Turci? Ti krom toho, že jsou přesvědčeni že jsme ještě pořád Československo, se mě jeden zeptal v které že to části Afriky to Československo je, že jsem tak bílá?


  • Co mě ale pobavilo ze všeho úplně nejvíc, když jsem zaslechla pár lidí, nezávisle na sobě, kteří žijí v domnění, že neexistuje žádná Czech republic. Dokonce ani Czechoslovakia. Ba ani CHECHNYA. 


Ty lidi jsou přesvědčení, že země, 

odkud pocházím, 

se jmenuje CHICKEN REPUBLIC. 




How cool is that?

čtvrtek 31. března 2016

Kadeřnice jsou mrchy!







Nevím jak vy, ale já nesnáším kadeřnice, kadeřnictví, a všechno co se stříhání vlasů týče.

Možná to má něco co dělat s mým trumatickým zážitkem z dětství, z kterého jsem se mimochodem, ještě nevzpamatovala, kdy mě otec poprvé vzal sám do kadeřnictví, s tím, že to přece zvládne, a nechal mi ostříhat mé krásné, do pasu dlouhé vlasy na hřib, neboli na blbečka. 


Z toho smradu všech těch šamponů se mi dělá na nic. Ty usmívající se mrchy s nůžkama, které touží vám ušmiknout co nejvíce vlasů. A všichni ty lidi, kteří na sebe zírají. Stěny kolem se svírají....


V časopise si však přečtete, že je potřeba zůstat pro muže krásná a žádoucí, takže se rozhodnete návštěvu kadeřnictví absolvovat. 



Po příchodu do salonu to ještě jde, personál vám nabídne kávu nebo čaj, sice vám zapomene dát do kafe silného jako prase cukr, ale vy to ze slušnosti vypijete, a snažíte se tvářit mile.


Poté odejde, a první vnitřní boj začíná. V hlavě se urputně snažíte udržet obrázek účesu, který jste si doma pracně našli, přehráváte si přesný popis účesu který přetlumočíte kadeřnici, přičemž vás napadne, že to možná nebude to pravé ořechové, a snažíte se v posledních minutách vygůglit další pěkný účes, který by vám slušel, když vám slečna sedící vedle s úsměvem řekne, že "S tímdle obličejem to není dobrý nápad", čúza jedna, jenom závidí, napadne vás, a gůglíte dál. 


Poté vypadne internet, takže se objevují první kapky potu, když se ozve milý hlas, který vás zve k mytí vlasů. 


Jdete dozádu, snažíte se neuklouznout na vlasech těch ubohých lidí co to peklo podstoupili před váma, hlavu strkáte do té mísy, kadeřnice hlásí, že kdyby voda pálila tak ať rychle voláte, v tu ránu vás opaří, vy křičíte, kadeřnice řekne že chybička se vloudí, haha, a jedeme dál. 


Po vylití půlky flaštičky šamponu na vaši hlavu vás začne drbat těma dlouhýma nehtama, hlava se vám třese, narážíte do té mísy, a snažíte se míru toho trapného okamžiku zmírnit tím, že prohodíte něco o pěkném počasí, hlava se vám ale pořád třese, takže z vás vypadne něco jako "d-d-d-d eeeska a-a-a-ale sví-ítí, c-c-c- ooo?"  a připadáte si stále trapněji. 








Když začne splachování šamponu vařící vodou, je vám to volný, a říkáte si díky bohu, mám to konečně za sebou, ale chyba lávky.Ta mrcha hlásí, že teď "si dáme na vlásky trochu výživné masky", čili vás začne znova  zuřivě drbat, a je u vašeho obličeje tak blízko, že vidí každou černou tečku, každý chlup, který roste tam, kde nemá, a v duchu si říkáte, že jestli se přiblíží ještě o žďibíček tak ji umlátíte flaškou kondicionéru. 




Mrcha vám potupně zabalí vlasy do turbnanu, ve kterém se nechcete ukázat ani před svým mužem, a ona vás takhle vleče přes celé kadeřnictví, kde vás posadí na to hrozné místo, naproti velkému zrcadlu, ve kterém se vidíte v celé své kráse, se splihlýma mokrýma vlasama podél obličeje s dvěma bradama a rozteklou řasenkou. 


Pak přichází na řadu nekritičtější část. 


Mrcha stojí vedle vás, v ruce drží hrůzně vypadající nůžky a ptá se vás, jak by jste si to teda přála, přičemž vám je na omdlení, protože jste při všech těch nervách z mytí zapomněla ten popis účesu, který jste si přehrávala v hlavě, obrázek ukázat nemůžete, protože internet vypověděl službu, takže musíte improvizovat.


Mrcha se do do práce, vy na sebe tupě zíráte do zrcadla, modlíte se, ať to dopadne dobře, a měsíc nevypadáte jako blbeček z horní dolní, občas dostanete záchvat smíchu, protože jste si vzpomněli na hlášky, které řekla kamarádka a sestra, mrcha zvedne obočí, a říká si co, lidi jsou divný, a pokračuje dál.




Když milý hlas praví, že je dílo dokonáno, otevřete pomalu jedno oko, pak druhé oko, Ok, vypadá to dobře, i když je to o 5cm kratší než jste chtěla ale co už, u pokladny vám nabízí šampony a olejíčky za zvýhodněnou cenu, koupíte to všechno, jenom aby už ta mrcha proboha zmlkla a vy mohla jít domů, a smyla ze sebe všechny ty vlasy, které se dostaly i na místa, kde by se nikdy neměly dostat.


Na cestě domů si však vzpomenete že doma není chleba a něco ostřejšího na večer, jdete tedy do obchodu, ve frontě se na vás každý divně dívá a odstupuje od vás, protože se ošíváte a drbete díky těm zatraceným vlasům, pak potkáte známou, která ne a ne zmlknout, nakonec zalžete že musíte urgentně do opravny vyzvednout bundu, načež si uvědomíte, že jste nelhala, a do té opravny fakt musíte, frčíte do té opravny, pak si vzpomenete proboha, kde mám dítě, utíkáte vyzvednout dítě ke švagrové, která vám řekne že vypadáte nějak vystresovaně a zlepšila by to káva a koláč, který včera upekla. 


A když konečně přijdete domů a vykoupete se, a muž se vás zeptá jaké to teda bylo, tak ne něho zařvete, že příště radši umřete na dlouhé vlasy, než to peklo podstupovat znova!








pátek 18. března 2016

Moje tchýně







Moje tchýně neumí anglicky.

Moje tchýně necestovala po světě.

Moje tchýně není bohatá.

Moje tchýně nemá univerzitu.

Moje tchýně nenosí drahé značkové šaty a boty.





Ale.



Nejsou k sežrání?





Moje tchýně miluje.

Miluje všechny a všechno.

Moje tchýně je ten nejštědrejší človek jakého znám.

Moje tchýně je jedna z nejsilnějších žen, které jsem měla tu čest za svůj život poznat.

Moje tchýně porodila 8 dětí, 2 pochovala a 6 s láskou vychovala. 

Moje tchýně zvládla být sama na 6 dětí, domácnost, dům a zahradu po dobu 30-ti let, co byl tchán v Německu.

Moje tchýně je se svým manželem 52 let, a stále se na něho zamilovaně dívá, stejně jako před lety.

Moje tchýně se v 60-ti letech naučila arabsky. 

Moje tchýně, po celou dobu co jsme v Turecku, mi dá každé ráno pusu, a řekne mi, že mě má ráda.

Moje tchýně mi řekla, že je šťastná, že si její syn vybral mě. 












středa 16. března 2016

Jsem v pohodě!









Už když nás muž vítal v Amsterdamu na letišti, a kýchal, měl zarudlé oči a podezřelý hlas, jsem mu říkala, že je nemocný, a že si okamžitě půjde s čajem lehnout do postele. 

"Já? Nemocný? Neblázni. Sem neměl chřipku 6 let. Jsem v pohodě!"

"No jak myslíš. Ale jestli nás nakazíš, tak si mě nepřej."

Druhý den přišel z práce, a odpadl na gauč s tím, že je mu trochu špatně.

Na druhý den už na tom gauči ležel a hekal,  že je mu špatně o trochu víc. 

"Neříkej, je ti špatně? Jsi nemocný?"

"Samozřejmě že ne. Jsem v pohodě!"



Druhý den jsem se vzbudila já s pocitem, že je něco jinak.

Neviděla jsem.
 Začala jsem chodit po domě, do všeho vrážet a křičet, že jsem oslepla.

Na druhý den jsem se vzbudila, a neslyšela na levé ucho.

Po domě jsem lítala, systematicky zapínala rádio, televizi a pračku a zjišťovala rozsah té tragédie.


"Ježišmarjá, co se ti stalo? Vypadáš strašně!" hučí na mě kamarádka na skypu. 
"Co by, nic. Jsem v pohodě!"

Večer toho dne, zatímco jsem sepisovala závěť a dopisy na rozloučenou, jsem přišla o hlas, na což mi muž na rovinu řekl, že mu to naprosto vyhovuje. 

"Vypadáš hrozně." zařvala na mě hned ve dveřích švagrová, než jsme se vydaly oslavit Mezinárodní den žen do restaurace výbornou tureckou snídaní, a poté zkrášlovacíma procedůrama v tureckém salonu. 

Rozhodla jsem se totiž svého skoncovat s mým porostem pomocí laseru. 

A jak jsem tak ležela, na tom pohodlném lehátku, a užívala si pocit, že se těch mizerných chlupů zbavuju navždycky, tak jsem samým nadšením usla.

Vzbudila mě Turkyně, s obličejem 2 cm od mého, lechtající mě svým knírkem

Mezi náma- nic příjemného. 


"Vypadáš hrozně." řekli mi postupně 4 Turkyně, které se i přes mé protesty ve znakové řeči rozhodly zhodnotit můj zdravotní stav. 

Než jsem stihla cokoliv říct, jedna mi strkala pod tričko teploměr, a druhá si utíkala pro kabelku, a snažila se mi nacpat do pusy 2 hrůzně vypadající pilulky.

"Hm, sem to řikala. 39,4 máš. Musíš k doktorovi, okamžitě." 

"To né, jsem v pohodě!"

Vítě co, děsně nemám ráda doktory. Co to jde, vyhýbám se jim jako čert kříži. No ale když jsem se na sebe podívala do zrcadla visícího na stěně, dala jsem jim za pravdu.

"Objednaná jste na 13:15", hlásí sestra do telefonu mé švagrové, která volala za mě, usoudila totiž, že v mém kritickém stavu toho nejsem schopna. 


Krátká ukázka holandského zdravotnictví:

13:15 jsem marně čekala na vyvolání mého jména

13:30 jsem začala být mírně nervózní

14:00 jsem začala být hodně nervózní

14:30 jsem se nasrala

14:45 jsem začala v čekárně protestovat s tím, že je mi na umření a a požaduju okamžité ošetření

15:00 Samík v čekárně stále dává holandským dětem lekce češtiny

15:15 se konečně ozve "Slečna Prov...Proč..áá...Proča..kouá..? Slečna Helena!"



"Takže, co vás trápí?"

"Neslyším, nevidím, nemluvím." 

"No, to je jasná angína."

"Aha. Je to tutovka? Nepodíváte se mi do krku?"

"To né, vídím to už podle toho jak mluvíte. Tady máte antibiotika na 7 dní, přeju brzké uzdravení! Na viděnou!"



Antibiotika jsem dala po dvou dnech mému muži, a já zahájila osvědčenou léčbu česnekem, zázvorovým čajem s citronem, kajanským pepřem a chilli papřičkama. 


2 dny jsme se s mužem navzájem ošetřovali, a 3.den, kdy jsme oba padli vyčerpáním, přiběhla na pomoc švagrová, která nám vařila čaje, dělala zábaly, a se Samíkem nás krmili ovocným salátem. 


A když jsme večer leželi oba zachumlaní v posteli, muž se na mě podíval, na můj obličej ještě rudý po laseru, na zalepený oči díky zánětu spojivek, hlavu obmotanou šátkem kvůli zánětu středního ucha, kýchající a hýkající díky angíně, tak řekl:

Je to divný, ale stejně tě furt miluju.


P.S. Až mi ukápla mi slza. 
A nebo to taky mohly být kapky do očí.  


pátek 26. února 2016

Peklo jménem tělocvik











Znáte někoho, kdo vyfasoval 4 z těláku?



Já taky ne. 



Kromě sebe.



Hodiny tělesné výchovy. Takové ty chvíle, které ve většině studentů zanechaly láskyplné vzpomínky na celý život.


Kromě mě.



Panika, pocení, tik v oku, mdloby, ve vyjímečně vypjatých situacích nevolnost. 
Přesně tyhle pocity ve mě vyvolává slovo tělocvik, i po letech ukončení školní docházky. 

Nikdy jsem nepatřila mezi sportovní nadšence. 


Což nejvíce odnášely moje učitelky, kterých mi je dodnes líto, když se mě zoufale snažily naučit skákat přes kozu, správně dýchat u běhání a vtloukaly mi do hlavy pravidla míčových her. 




Týmové hry



Nevím čím to je, ale prostě jsem nebyla schopná si ty pravidla zapamatovat. 
Což nejlépe věděli mí spolužáci, kteří se o mě při výběru hráčů do týmu zrovna neprali. 
Právě naopak. 
Tradičně jsem zůstávala poslední, a to družstvo, na které jsem zbyla, sklízelo soucitné pohledy od protihráčů. 




  • Když mi někdo hodil míč, tak mě buď trefil do hlavy, nebo jsem ho já v panice odpinkla a praštila někoho jiného. 



  • Vždycky jsem utíkala na opačnou stranu než jsem měla.



  • Při vybíjené, jsem i přes veškerou snahu pokaždé udělala minimálně 5 kroků, a i když jsem byla metr od terče, nikdy jsem se netrefila. Mezi náma, netrefila bych ani slona, stojícího 2 metry ode mě. 

  • Když jsem se vlivem nějákých pitomých událostí ocitla v bráně, v momentě, kdy na mě letěl balón, jsem v rámci pudu sebezáchovy uskočila. 

  • Při hokejbalu jsem byla vždycky po 10 minutách vyloučena ze hry. Prej kvůli zuřivému máchání hokejkou. 


  • Při fotbalu jsem kopala míč zásadně do naší brány. A pak se ještě radovala. Než mi to došlo. 

  • U volejbalu jsem pravidelně končila na lavici, buď za trest, když jsem v zápalu hry utíkala pro balon, a povalila spoluhráče, a nebo s naraženým zápěstím.






 Šplhání po tyči


Společně se skákáním přes tyč a kozu tohle považuju za vůbec největší prasárnu.








Je něco víc ponižujícího, snažit se třesoucíma rukama udržet na té pitomé tyči, občas s vypětím všech sil trochu popošplhnout, a snažit se nezaplácnout spolužáky pod váma, kteří vám koukají na zadek v nebezpečně obtáhlých legínách? 





Lyžák



A co takový první lyžák? Nechápu, co mě to posedlo, že jsem vypsala přihlášku.


Když jsem se dostala přes nejvíce náročnou věc, a to nasednout na vlek, a bezpečně z něj zase sjet, aniž bych riskovala přinejmenším zlomení všech končetin, jsem se dostala k samotnému lyžování. 
No, lyžování. 
Popojíždění závratnou rychlostí 2 km za hodinu. 

Konečně, když jsem přišla na tu správnou techniku a zvýšila rychlost, jsem se dostala dostala k dalšímu oříšku a to zastavení. 

Vzdala jsem marné pokusy a řešila to tak, že jsem se prostě svalila do nejbližší závěje. 

4 dny mě vyčerpané učitelky ustavičně tahaly ze sněhu, ve kterém jsem zahrabaná frustrovaně ležela, trčely mi jenom nohy a na nich jako zázrakem nezlomené lyže. 

Pak jsem se naučila zastavit tím, že jsem jednoduše tyčky zabodla do sněhu. 






A když už se mi podařilo zastavit, tak ať jsem dělala cokoliv, vždycky mi jedna nebo druhá lyže o kousek ujela, přisunula jsem k ní druhou, druhá mi zase ujela, až jsem si takhle klidně mohla pomalu objet celou planetu. 




Když jsem se poslední týden na lyžáku vypracovala tak daleko, že jsem byla nejlepší ve skupině začátečníků, a dolů ze svahu frčela tak rychle, že lidi viděli jenom rozmazanou šmouhu, byla jsem na sebe tak pyšná, a začala  vážně uvažovat o kariéře profesionálního lyžaře. 

Až do chvíle, než jsem se přiřítila ze svahu dolů, tam porazila moji třídní učitelku, a ta když se zvedla, suše řekla, ať už mi proboha někdo ty lyže z těch nohou sundá, a nevrací mi je. 




Ještě někdo  s traumatem z tělovýchovy?




pondělí 15. února 2016

Hlavně žádné srdíčka a medvídky!





Považuji se za víceméně romanticky založeného člověka. 

Miluju svého muže,

 brečím na konci romantického filmu, 

a oči mi beznadějně zvlhnou při pohledu na pár staroušků,

 který se drží za ruku v parku na lavičce. 


Miluju lásku.







Zase ale na druhou stranu, jsem nikdy nečekala na prince na bílém koni, až mě zachrání,

nikdy jsem jsem nebyla fanynkou večeří při svíčkách, 

válení se nahatá v plátcích růží a 

ploužení se zmoklá po tanečním parketu na těžký doják.





Kdybych se ale hodně snažila, možná, že bych se přes to i přenesla, 


co ale vážně nemůžu vystát, jsou velmi rozšířené rádoby romantické gesta. 


Často praktikované na červený svátek Valentýn.


Který, osobně, nemám ráda, 

 ale pro klid v rodině ho trochu slavit musím, protože 14.2 máme s mužem výročí seznámení.

Rozumějte: 14.2 jsem si v práci poprvé všimla Turka, který se na mě smál a mrkal.



Podle mě, nemá logiku, aby se muž jednou za rok překonal a donesl kytici růží, protože 

se to má,

žena na sebe navlíkla 


místo spoďáru s puntíkama a zelené podprdy, drahé a nepochybně sexy spodní prádlo, 


zařádili si novém saténovém povlečení,

 a po zbytek roku se večer mlčky váleli u 

seriálů 

ve vytahaných teplákách. 





  • Hromada fotek s drahou polovičkou na sociálních sítích, nejlépepopisky typu:  "Můj život by bez tebe stál za nic", "Bez tohoto čumáčka nemůžu žít", "Tato prdelka ze mě udělala nejšťastnějšího chlapáka na světě", "Jsi to jediné, co na světě potřebuju!", "S mým panem Božským, dokud nás smrt nerozdělí!"

Pokud vám není 16, je to trapas. 


  • Pořizování partnerovi ponižující spodní prádlo se srdíčkama a pusinkama.  Znova. Pokud vám není 16, je to trapas. 


  • Jako dárek dávat partnerovi medvídka a další plyšové zvířátka
Jako vážně?


  • Trapné oslovování. Prdelko, pupíčku, lásečko, koblížku, meďánku, šmudlíku, čumáčku, a nebo tajuplné Pane Velký.  Ne. NE. NE.NE!



  • Krmení partnera lžičkou. Uznávám, možná jsem cynik a nefér, a někomu tohle gesto přijde nesmírně dojemné, romantické a báječné, ale za mě, dokud mám ruce zdravé, rozhodně NE.



  • Odmítání chození kamkoliv bez druhého. Přece nejsme siamská dvojčata.










Co ale považuju za opravdový  projev lásky, co mi udělá radost, a zahřeje mě u srdce jsou nenucené, přirozené gesta.


  • Když muž řídí, a drží mě za ruku
  • Když v noci nemůžu spát, tak mě obejme, hladí mě po čele, a zpívá mi, dokud neusnu
  • Když mi donese kytku jen tak
  • Když se můžeme večer zachumlat pod deku, koukat na pěkný film a vypít lahev vína
  • Když mi uvaří oblíbené jídlo
  • Když se jdeme spolu osprchovat
  • Když se o mě stará, když mi je zle
  • Když mi zavolá uprostřed dne jenom proto, aby mi řekl, že mě má rád
  • Když spolu skáčeme na posteli 
  • Když se spolu smějeme



Protože podle mně, opravdová láska si vystačí s málem. 

Love is not a matter of counting the years, But making the years count.” 






neděle 14. února 2016

Hurá k moři, aneb posilujeme rodinné vztahy







V momentě, kdy jsme dorazili do Mersinu, nám začalo být horko.

A tak byl nejvyšší čas se vydat k moři, a po náročné cestě z Holandska si trochu pocuchané nervy zrelaxovat. 

A i když je Mersin přímořské město, a dokonce i z našeho bytu máme na moře výhled, tak hezké pláže jsou až za městem. 

Mimochodem. 


Musíte vědět, že můj muž má samé geniální nápady

Takže co ho napadlo?  


Pronajmout si byt na pláži, a celá rodina, včetně tchýně, tchána, švagrových, švagra, dětí, málem i sousedek a jejich sestřenic, se tam hezky všichni na týden ubytujeme. 


Zdá se vám to jako dobrý nápad, který posílí rodinné vztahy?


Tuto skvělou ideu celá rodina s nadšením přijala, tchýně začala nadšeně vykřikovat, že bude vařit a balit nám svačinky na pláž, 70-ti letý tchán si utíkal zabalit plavky, švagrové začaly jančit, že neví co si zabalit, švagr se těšil, jak si užije se Samíkem dovádění v moři, a děcka přemýšleli, koho dřív zahrabou do písku. 


Já jsem se k veselí přidala. 
Bude to bezva.
Bude to fajn.
Určitě.



V momentě, kdy jsme zvládli psychicky i fyzicky náročnou část jménem balení, jsme se přesunuli k dalšímu bodu a vydali na cestu do krásného pronajatého bytu na pláži, kousek od Mersinu, v Susanoglu. 

Sotva jsme jsme dokodrcali na místo, pokochali se z terasy výhledem na moře, tak jsme hromadně popadli ručníky a opalovací krémy a utíkali na pláž.


Když jsme vstoupili do teplého kafe jménem Egejské moře, zdálo se, že život nemůže být lepší.







Jenže.

Uprostřed noci jsem se probudila s takovým tím divným pocitem v břiše, určitě ho všichni znáte. 
Do rána jsem byla nucena zůstat na toaletě, a dále to rozvádět nebudu. 


Když mě tam muž ráno polomrtvou našel, nenapadlo ho nic lepšího, než se zeptat:



"Co tu děláš? Proč nejsi v posteli?"


Má štěstí, že jsem neměla sílu ho majznout šamponem po hlavě.


Donesl mě do postele, hodil na hlavu mokrý hadr a praví:

"Asi máš střevní chřipku."

"Neříkej. To nechápu! Vždyť se furt umývám, na všechno stříkám antibakteriální sprej, probiotika jsem do nás cpala po kilech!"

"Jsi Evropanka, máš prostě jiný metabolismus, to mě se stát nemůže." 

Pak otevře pusu, a mě dojde, že došlo na nejhorší.

"Zuhaaaaaaaal!!!!!!!!" zařve a v tu ránu se rozrazí dveře, ve kterých stojí v pyžamu a rozcuchaná švagrová. 


Po důkladném zhodnocení mého stavu si není jista léčbou, a tak se obrací na tchýni.



Ruku má na mém čele a do kuchyně zařve: Mamííííííííííííííí!

Z kuchyně někdo zařve: Cooooo?


Švagrová zařve: Helen má střevní chřipku, pojď sem!

Tchýně zařve z kuchyně: Já tě neslyšíííím!!!!

Já pípnu: Šlo by trošku diskrétně? Nemusí o tom všichni vědět přece.

V tom švagrová řve: Helen má průjem a zvrací! Pojď sem!

Tchýně řve: Allah allah, mluv hlasitěji!!!

Švagrová řve: Helen! Má průjem!!! Zvrací!!! Pojď za náma!



Házím si deku přez hlavu a ze všech sil se snažím vypařit. 




Samík skáče na posteli vedle mě a sype mi na hlavu oříšky z pytlíku, které svačí, muž sedí na zemi vedle mě, drží mě za ruku a tváří se tragicky, tchýně mi drží na čele mokrý hadr, s totožným výrazem, a obě švagrové horlivě diskutují o tom, co semnou.


Nakonec vyšlou mého muže do lékárny, aby koupil jeden léty ověřený sirup.



Ufuněný přiběhl k mé posteli a v náručí držel 20 krabiček různých velikostí. 



"Na, tady, honem, spolykej to!" říká a třesoucíma rukama se mi snaží do pusy narvat sirup a 3 druhy pilulek. 

"Prosimtě uklidni se, je to jenom střevní chřipka. Vytáhni první příbalový leták, jak se to bere."

Zásadní chyba. 


Vytáhl ohavný, půl metru velký papír, popsaný z obou stran. To bylo něco na jeho nervy. 

Dřív, než jsem stihla otevřít pusu, otevřel ji můj milý a zařval: 


"Zuhaaaaaal!" 

Přiběhla švagrová, zároveň s neteří. "Nerozumím tomu, počkej." říká po té, co si přečetla první větu.

Zařve "Bediaaaaa!"  a v tom druhá švagrová rozrazila dveře. "Allah allah. Co to tu píšou. Nechápu to. Moment. 
Mamííííííííííí!!! Pojď za náma!"

Dorazí tchýně, za ruku má tchána co konzumuje banán. 

Zjistí, že k přečtení lejstra potřebuje brýle. Zahájí půl hodinovou pátrací akci. V momentě, kdy se dostane ke třetí větě tak praví, že tomu nerozumí. 

"Ekram přece rozumí lékům. " A z plných plic zařve "Ekraaaaaaam!!!"


Otevřou se dveře, a v nich stojí pubertální syn švagrové. "Co se tu děje? Proč pořád řvete?"

Tchýně vysvětluje: Helen má průjem. A pořád zvrací. Kde je Ekram?
Puberťák: Po krátkém záchvatu smíchu z něho vypadne "Ekram je na pláži."

Vynervovaná tchýně vytahuje telefon a vytáčí číslo. 

"Synu, Helen má hrozný průjem a pořád zvrací, prosimtě pojď nahoru, ty rozumíš lékům."

Už jsem se vám někdy svěřila s tím, že jsou chvíle, kdy nesnáším své turecké příbuzné?



Ve chvíli, kdy se k mé posteli dostavil uřícený švagr, konečně si přečetl příbalový leták a nacpal do mě léky, jsem toho měla tak akorát plné kecky, a vyhnala všechny ven na pláž. 


Ta úleva.
To ticho. 
Ten klid. 


Za nedlouho se rozrazily vchodové dveře, tam stál muž s těžko popsatelným výrazem , Samíka drží v náručí a zařve: 


"Posral se na pláži. Asi to chytl od tebe nebo co!"