Nova era

Zahajila jsem velky uklid domu. Respektive vyhazovani vseho nepotrebneho. Tuhle cinnost zboznuju. Po uklidu me obrovske a muzovy mensi  skrine, vyhozeni 8 pytlu stareho obleceni, uklidu Samikovy skrine a pokoje, jsem se vcera vrhla na pudu. Tridila jsem, vyhazovala, dobre veci jsem nechavala. Az jsem narazila na jednu velkou krabici. Krabici, ktere jsem se zamerne, 3 roky vyhybala. Byla to jedina krabice, kterou jsem si dovezla z Olomouce, z naseho bytu.

 Otevrila jsem ji a bylo to tam. Vzpominky. Vzpominky na muj zivot v Cesku, na nas byt, domov, na muj cesky zivot. Bylo tam vsechno. Hracky, ucebnice, popsane skolni sesity, alba fotek, knihy, casopisy. A protoze Samik dole v pokojicku klidne spinkal, ja si sedla, do ruky jsem si vzala meho uzasneho medvidka z detstvi a zacala jsem cist. 

Moje ucebnice milovane ucebnice dejepisu, obrazky, ktere jsem kreslila mamince a tatinkovi v 1. tride, stare rodinne kucharky, kde jsem jako mala peclive zapisovala recepty, ktery mi babicka diktovala. Nasla jsem svuj pametni list, ktery jsem jako 4-leta dostala od rodicu, kdyz jsem se vratila z nemocnice, kde mi pumpovali zaludek, protoze jsem mela zrejme takovy hlad, ze jsem v parku snedla jedovate houby....( promin, mami)



Byli tam asi 10 let stare casopisy "Top divka", ktere jsem si, jakozto 14- leta pubertacka z kapesneho  kupovala. Sedela jsem, a davila se smichy nad clanky, ktere mi tenkrat prisly neskutecne zajimave. Nostalgicky jsem si prohlizela me a sestriny stare hracky. Na nase Barbie, ktere nam tenkrat mamca dovezla z Anglie, a my s nema ve skole frajerily.



 Nase dve hadrove panenky, holcicka Pepina, a kluk, ktery se puvodne jmenoval Kuba, ale my mu, ve stavu poblouzneni tenkrat noveho filmu Harryho Pottera, namalovali na cele jizvu a prejmenovali ho na Harryho. A nasla jsem cervene, svitici parohy, ktere jsme si s mamkou a Tanou davali na hlavu kazdy rok, zacatkem prosince, kdyz jsme sli na nase Olomoucke namesti na rozvecovani stromecku. A to uz jsem slzy neudrzela. 


Najednou jsem to vsechno videla. Olomouc, nas byt, moji skolu, kamaradky. Pak, i kdyz jsem odjela do Holandska, porad jsem vedela, ze v Olomouc mam rodinu, domov. Pak jsem videla den, kdy mi ma mamca- dobrodruh oznamila, ze uz toho ma v cesku dost, a odjizdi zpatky do Anglie. Videla jsem se, jak jsme s muzem, jeli autem z Holandska, naposledy, smer nas domov v  Olomouci. Videla jsem nase posledni dny u nas doma, kdy jsme s muzem, mamcou a segrou sedeli u nas na gauci, jedli ceske tycinky, a hystericky se smali, chvilema hystericky breceli, u sledovani domacich videii.


 Pak jsem videla lidi,  kteri zacali prichazet a kupovali od nas nase veci. Nas nabytek, ktery jsme pred mnoha lety jeli samy, s mou mamcou,  do brnenske IKEA koupit. Az nam v byte nezbylo zhola nic. Jen prazdne zdi, na zemi par krabic a my 3. V tu chvili mi doslo, ze je to opravdicke. Ze se to opravdu deje. Ze to neni jen sen. Jedna etapa zivota konci, dalsi prichazi. S tezkym srdcem jsme do kamaradcineho maleho auta nalozily nase krabice, moji kocku, mnaucici v prepravce, a me se segrou. ( mamka jeste par dni zustala, aby predala byt novemu majiteli)



A my vyrazily smer Karvina, k me babicce. Byla to ta nejvtipnejsi cesta v mem zivote. Kamaradka ridila, ja vedle ni, na kline tasky, pod nohama kufr, v podpazi kytku.

 Sestra vzadu, oblozena z obou stran  krabicema, prskajici vzteky, ze na ni porad neco pada, ze je tam namackana jako sardinka, a brni ji nohy. Do toho se ji na kline kymaci prepravka, kde sedi moje kocka, ktera prska, mnauci, a snazi se dostat na svobodu.  

Ja a muz v Olomouci

Fotka par dni pred sbalenim kufru ;))

I kdyz jsou to uz 3 roky, vidim to jako vcera. U babicky jsme nechaly moji kocku, a vetsinu krabic, nez si je mamka vzala sebou do Anglie. 
Ja si vzala jen tu jednu. Tu, kterou jsem az vcera, po 3 letech otevrela. Vidim cestu zpet do Holandska, muz ridi, ja vedle, sestra vzadu. Tentokrat uz bez kocky a krabic. 

Jen s jednim kufrem a knizkou v ruce. A hlavne s nadeji. S nadeji v lepsi zivot, lepsi budoucnost. Sestra u nas v Holandsku stravila 3 mesice, cekanim, nez mamca v Manchesteru zaridila novy dum a skolu.  3 mesice nejistoty, obav a premysleni. Po 3 mesicich jsme sestru zavezli do Asmterdamu na letiste, ubrecena, a s tezkym srdcem jsem se divala na moji ubrecenou, milovanou, odvaznou sestru, jak prochazi pasovou kontrolou, a jde zit novy zivot.....