Prostě....láska

Ještě štěstí, že měl můj muž vedle sebe foťák, a mezi vzlyky zaznamenal nádherný, dojemný moment.

Má tchyně seděla zhroucená v křesle a plakala. 
Vrátili jsme se z venku, kde jsme se loučili s mýma dvěma švagrovýma, které jeli zpátky do Holandska. ( Ano, měli jsme tady dva týdny velmi rušno, ale o tom až jindy....)

Nemohla jsem se dívat, jak se žena, kterou tak miluju a obdivuju trápí, a tak jsem šla a silně ji objala. Jelikož jsem člověk citlivý, brečela jsem taky. 

Nedokážu si  ani představit zoufalství ženy, která má 5 dětí ze 6-ti  tisíce kilometrů daleko. 

A jak jsem tak klečela, a ronila slzy spolu s  milovanou tchýní, Samik  přišel, a zezadu mě objal a láskyplně hladil. 

V některých chvílích jsou slova zbytečná. Stačí tam pro milovaného člověka prostě být. 

Miluju svou tchyni. Miluju svého syna. Miluju život.