Vezmeš si mě ať chceš nebo ne!

Poslední 4 dny jsem díky kombinaci různých faktorů musela strávit v posteli. 

Včera, když se můj stav zhoršil na tolik, že jsem při vstaní z postele kolabovala, viděla jenom mžitky před očima, a byla přesvědčená, že umírám, ale stejně vykřikovala, že jsem v pohodě a jdu balit, protože zítra přece jedem do Česka, se na mě můj muž už nemohl dívat a prohlásil že jedeme na pohotovost.

"Na to zapomeň, nikam nejedu. Ještě si mě tam budou chtít nechat a co potom, zítra musíme do Česka."

"Tak na to zapomeň ty, v tomhle stavu nikam nejdeš."

"Fajn, tak tam jenom zavolej, třeba ti řeknou co mám dělat."

Vytáčí číslo pohotovosti, zvedá to sestra, muž dramaticky popisuje můj stav, 

občas si udělá pauzu aby se vydýchal,

sestra si mě žádá k telefonu, muž na sestru křičí, že na smrtelné posteli určitě nebudu s někým telefonovat,

já z ložnice sípu ať mi podá ten telefon, že to zvládnu, muž na mě zařve ať laskavě nemluvím a odpočívám, přiběhne Samík, že potřebuje akutně čůrat, slízám dolů se schodů se synem přicuclým na zádech, vracíme se zpátky nahoru, tam mě muž sprdne proč jako vylízám z postele, vždyť jsem mohla na té cestě umřít!

Sestra žádá mé osobní údaje, o čem bych si nikdy nemyslela, že bude taková potíž. 

Sestra: Datum narození vaší ženy?

Muž: Proboha. Moment, zeptám se. Kdy ses narodila?

Já: Cože? To myslíš vážně? 

Muž: Jsem vynervovanej!

Sestra: Jméno vaší ženy?

Muž: Helena.

Sestra: I s příjmením!

Muž: Aha. Ok. O bože. Procááákoá. 

Malá vložka- Chápete to? 4 a půl roku roku vztahu. Já vím úplně všechno, od jeho čísla pojištění, po velikost bot jeho matky, datum narození všech švagrových, přibližný počet bratranců z jednoho kolene, počet chlupů na obličeji tchýně, 

a von není schopnej si zapamatovat moje příjmení? 

Sestra: Pardon? Můžete mi to vyhláskovat? 

Muž: P-R-O-H, pardon. P-R-O-C-A-S, ne, znova.

P-R-O-C-A-K. Do prdele!!!!

P-R-O-C-A-S-K, tak to není!

P-R-O-C-A-S-K-O-V-A.

Sestra: Já vůbec nevím o čem mluvíte. Můžete mi vyhláskovat příjmení vaší ženy? Je to napsané i na její kartičce pojištění. 

Muž: Počkejte. KDE MÁŠ KARTIČKU POJIŠTĚNÍ???

Já: V peněžence! 

Muž: A kde máš peněženku?

Já: V kabelce!!!!!

Muž: Kde máš kabelku!!! Jo, moment, už ji vidím. 

Musím dodat, že ona zdravotní sestra má neskutečnou dávku trpělivosti. Sedět tam já, tak si už dávno omlátím hlavu o stůl.

Muž: Tak jo, vidím to. No jo, tam je CHAZ!!!! Takže- PROCHAZKOVA. 

A začne řvát:

P jako park!

R jako ruka!

O jako oko!

C jako citron!

H jako Helena!

A jako astronaut!

Z jako zebra!

K jako koza!

O jako ovoce!

V jako...co je na V? 

Sestra: Velbloud?

Muž: Jo, velbloud!

A A jako zase astronaut!

Máte to!!!?

Sestra: Mám to! Mám to!!!!

Muž se přiřítil k mojí posteli, celý rudý, zpocený, s tikem v oku a zařve:

"Víš co jsme vždycky říkali o svatbě? No. Tak jsem změnil názor. 

Vezmeš si mě.

A budeš Akyol. 

Ať chceš nebo ne!"

1.blogové narozeniny

Tak, dneska je to právě rok, co jsem na klikla na tlačítko založit blog a zveřejnila svůj první příspěvek.


Učinila jsem tak na popud své mamči, která do mě ustavičně hučela, ať už konečně založím ten blog, nebo napíšu knihu, psaly jsme si totiž dlouhatánské emaily, u kterých jsme obě brečely smíchy, a ona nesnesla pomyšlení, že by můj talent zůstal bez povšimnutí široké veřejnosti.


Od mala jsem ráda psala. Ve škole jsem byla premiant v literatuře a psaní referátů, vyhrávala jsem všechny literární soutěže a živě si pamatuju to šílené klepání kolen, když jsem si měla jít na pódium pro cenu.  
Většinou to byl nějáký šílený kýč, v podobě plyšáka, pitomé knížky, na kterou se potom vesele prášilo, nebo soška a nálepky, jednou jsem ale dostala kytici růžových karafiátů.


Živě vidím jeden den, byla jsem asi v 8.třídě, v hodině literatury jsme probírali deník Anny Frankové, a měli jsme za úkol napsat dopis. Dopis, ve kterém napíšeme všechno, co nás díky jejímu příběhu napadá a co by jsme jí rádi řekli. 

Spolužáci, se kterýma cloumala těžká puberta to brali jako vtip, já ale popsala celou A4, slova se psaly úplně samy. 
Dojatá třídní učitelka, když si utírala slzy, po tom, co mě předhodila spolužákům jako příklad, mi předpověděla hvězdnou kariéru spisovatelky. 
Pyšní rodiče si pak dopis připíchli doma na nástěnku. 

Taky jsem si psala deníček.
Znáte to, taková malá růžová věc na zámek, do kterého si mé pubertální já zapisovalo všechno trápení a štěstí díky prvním láskám, všechny ty trapné záležitosti spojené s tou těžkou dobou dospívání, jako že pod těsný tričko si už musíte dát podprdu, jinak vám kluci ve třídě nedaj pokoj, taky vám začne růst knírek a tátovi kradete žiletky, ty báječné momenty s rozesmátýma kamarádkama kdy jsme o přestávkách utíkaly do vedlejší třídy a klukům házeli zamilované dopisy, ty chvíle, kdy jsme s partou chodili za školu a kouřili první cigarety, zapíjeli to pivem, dusili se, ale připadali si tak dospěle a cool jako nikdo. 

A pak tu věc po 15ti letech najdete, začtete se do ní, střídavě hystericky brečíte a smějete, a dojdete k závěru, že ta věc už nikdy nesmí spatřit světlo tohoto světa. 


Jeden člověk mi jednou řekl, že i při čtení mého blogu se jednou hystericky směje, pak zase brečí. 

Rok psaní blogu.

Rok, kdy muž pomocí překladače četl každý můj článek, kdy mi kamarádky říkaly, že se nemůžou dočkat dalšího článku, kdy mi známí i neznámí napsali hezké vzkazy a e-maily, kdy mi moje babička řekla, že si mě vygůglila a po večerech mě čte.

To, když mi někdo napsal, že jsem ho rozesmála a spravila mu náladu. 

Takže vám chci poděkovat. 

Za to, že mě ve všech koutech světa čtete,

 za všechnu vaši podporu,

za vaše vřelá slova.

Vážím si toho.