Ještě štěstí, že měl můj muž vedle sebe foťák, a mezi vzlyky zaznamenal nádherný, dojemný moment.
Má tchyně seděla zhroucená v křesle a plakala.
Vrátili jsme se z venku, kde jsme se loučili s mýma dvěma švagrovýma, které jeli zpátky do Holandska. ( Ano, měli jsme tady dva týdny velmi rušno, ale o tom až jindy....)
Vrátili jsme se z venku, kde jsme se loučili s mýma dvěma švagrovýma, které jeli zpátky do Holandska. ( Ano, měli jsme tady dva týdny velmi rušno, ale o tom až jindy....)
Nemohla jsem se dívat, jak se žena, kterou tak miluju a obdivuju trápí, a tak jsem šla a silně ji objala. Jelikož jsem člověk citlivý, brečela jsem taky.
Nedokážu si ani představit zoufalství ženy, která má 5 dětí ze 6-ti tisíce kilometrů daleko.
A jak jsem tak klečela, a ronila slzy spolu s milovanou tchýní, Samik přišel, a zezadu mě objal a láskyplně hladil.
V některých chvílích jsou slova zbytečná. Stačí tam pro milovaného člověka prostě být.
Miluju svou tchyni. Miluju svého syna. Miluju život.