středa 7. června 2017

5 let s Turkem



A proč ty si nenajdeš normálního Českého kluka? Proč máš zase cizince? Proč Turka? 
Proč nechceš Čecha? Co je na nás špatnýho? 
Dopadneš špatně, holka, ti to říkám.
Hlavně si s nim nedělej děti, ale. 
Uvidíš, mlátit tě bude, znásilňovat tě bude, 
nebudeš moct z domu,
 hodí na tebe ten hadr a nakonec ti uteče s dětma, radím ti, utikej dokud můžeš. 
Co ty máš pořád s těma Arabama? 
Proč nemáš Čecha jako normální lidi?
Prosimtě, jenom Turka ne, ti Arabové jsou hrozní děvkaři,
 bude te podvádět na každém kroku!
A on je ten muslimista?
Rodiče ti to dovolili?
Proč nejsi jako ostatní?

Ano, tohle všechno, a ještě víc jsem si vyslechla.  


Češka? Ta je odkud?
Proč nemáš Turkyni?
Počkej, nějákou ti najdeme. Zrovna včera volala sestřenice že se rozvádí, umí skvěle vařit, budem rodina! 
Proč nemáš Turkyni jako normalni lidi?
Evropanku? COŽE?
Nemuslimku?
Kdy konvertuje?
Prosimtě, kašli na ni, určitě ani vařit neumí!
To ti rodiče dovolili?
To si s ní ale jenom kvuli vízu ze?


Ano, tohle všehno a ještě víc můj muž už slyšel.


Nedávno jsme s mužem oslavli páté výročí našeho vztahu, a jelikož je to půl dekády, ráda bych Vám něco o vztahu s Turkem napsala. 

Pokud nepočítám pár randíček u hranolek v McDonaldu v 15-ti, tak jsem nikdy českého partnera neměla, a upřímně, ani si to nedokážu představit. Vždycky jsem věděla, že chci a budu mít partera cizince, to se mi díky životu v multikulturním Holandsku hodněkrát  podařilo, a nikdy jsem toho nelitovala. Ano, určitě, život s cizincem sebou nese určitá omezení, ale o tom až jindy. 

Abych to shrnula. 
Turek na mě nikdy nevztáhl ruku, dokonce me ani neznásilnil, 
chodit můžu kde chci, kdy chci. 
Nezafačoval mě do šátku a nevrazil do ruky korán, 
nikdy mě nepodvedl,
 o mě, a naše dvě děti se skvěle stará a netváří se na to,
 že má v úmyslu je kdekoliv unášet. 
A rodiče? Ti už si dávno zvykli na to, že nejsem, a nedělám to, co ostatní. 




Lhala bych, kdybych řekla, ze celých těch pet let bylo idylických. Nebylo, bylo pár krizi a pár lidi, kolem nás, kteří věřili tomu, že nám to nevyjde, a nebáli se nám to říct. Občas jsme tomu věřily i my.    
Jsou momenty, kdy si říkám, co mě to vlastně napadlo si začít s Turkem. 
A jsou momenty, kdy se na muže dívám, a děkuju si, že jsem tomu Turkovi, co mi tenkrát  v práci strčil papírek do mé kapsy, napsala. 


Jsou chvíle, kdy mě vytáčí tak, že bych mu nejradši omlátila konvici na čaj o hlavu. 
A pak jsou chvíle, kdy se na mě podívá, a já vím přesně, co se mu honí v hlavě, chvíle, kdy na něco myslím, a on o tom začne mluvit, a chvíle, kdy nemusím nic rikat, a on udělá přesně to, co v té chvíli potřebuju. 


Naše výročí jsme neoslavili v 5* hotelu se šampaňským v ruce, drahýma dárkama, ani plátky růží na posteli. 

Leželi jsme v pyžamech na našem gauči, prohlíželi si fotky od dob našeho seznámení až po součastnost, střídavě se smali, pak zase brečeli, pili čaj a drželi se za ruce. 

Nevím, jestli spolu budeme žít šťastně až do smrti. 
Turek říká, že určitě.
Já budu ráda i za dalších pět let. Stejně krásných, stejně bláznivých a stejně úžasných, jako těch minulých.