Znáte někoho, kdo vyfasoval 4 z těláku?
Já taky ne.
Kromě sebe.
Kromě mě.
Panika, pocení, tik v oku, mdloby, ve vyjímečně vypjatých situacích nevolnost.
Přesně tyhle pocity ve mě vyvolává slovo tělocvik, i po letech ukončení školní docházky.
Nikdy jsem nepatřila mezi sportovní nadšence.
Což nejvíce odnášely moje učitelky, kterých mi je dodnes líto, když se mě zoufale snažily naučit skákat přes kozu, správně dýchat u běhání a vtloukaly mi do hlavy pravidla míčových her.
Týmové hry
Což nejlépe věděli mí spolužáci, kteří se o mě při výběru hráčů do týmu zrovna neprali.
Právě naopak.
Tradičně jsem zůstávala poslední, a to družstvo, na které jsem zbyla, sklízelo soucitné pohledy od protihráčů.
- Když mi někdo hodil míč, tak mě buď trefil do hlavy, nebo jsem ho já v panice odpinkla a praštila někoho jiného.
- Vždycky jsem utíkala na opačnou stranu než jsem měla.
- Při vybíjené, jsem i přes veškerou snahu pokaždé udělala minimálně 5 kroků, a i když jsem byla metr od terče, nikdy jsem se netrefila. Mezi náma, netrefila bych ani slona, stojícího 2 metry ode mě.
- Když jsem se vlivem nějákých pitomých událostí ocitla v bráně, v momentě, kdy na mě letěl balón, jsem v rámci pudu sebezáchovy uskočila.
- Při hokejbalu jsem byla vždycky po 10 minutách vyloučena ze hry. Prej kvůli zuřivému máchání hokejkou.
- Při fotbalu jsem kopala míč zásadně do naší brány. A pak se ještě radovala. Než mi to došlo.
- U volejbalu jsem pravidelně končila na lavici, buď za trest, když jsem v zápalu hry utíkala pro balon, a povalila spoluhráče, a nebo s naraženým zápěstím.
Šplhání po tyči
Společně se skákáním přes tyč a kozu tohle považuju za vůbec největší prasárnu.
Lyžák
A co takový první lyžák? Nechápu, co mě to posedlo, že jsem vypsala přihlášku.
Když jsem se dostala přes nejvíce náročnou věc, a to nasednout na vlek, a bezpečně z něj zase sjet, aniž bych riskovala přinejmenším zlomení všech končetin, jsem se dostala k samotnému lyžování.
No, lyžování.
Popojíždění závratnou rychlostí 2 km za hodinu.
Konečně, když jsem přišla na tu správnou techniku a zvýšila rychlost, jsem se dostala dostala k dalšímu oříšku a to zastavení.
Vzdala jsem marné pokusy a řešila to tak, že jsem se prostě svalila do nejbližší závěje.
4 dny mě vyčerpané učitelky ustavičně tahaly ze sněhu, ve kterém jsem zahrabaná frustrovaně ležela, trčely mi jenom nohy a na nich jako zázrakem nezlomené lyže.
Pak jsem se naučila zastavit tím, že jsem jednoduše tyčky zabodla do sněhu.
A když už se mi podařilo zastavit, tak ať jsem dělala cokoliv, vždycky mi jedna nebo druhá lyže o kousek ujela, přisunula jsem k ní druhou, druhá mi zase ujela, až jsem si takhle klidně mohla pomalu objet celou planetu.
Když jsem se poslední týden na lyžáku vypracovala tak daleko, že jsem byla nejlepší ve skupině začátečníků, a dolů ze svahu frčela tak rychle, že lidi viděli jenom rozmazanou šmouhu, byla jsem na sebe tak pyšná, a začala vážně uvažovat o kariéře profesionálního lyžaře.
Až do chvíle, než jsem se přiřítila ze svahu dolů, tam porazila moji třídní učitelku, a ta když se zvedla, suše řekla, ať už mi proboha někdo ty lyže z těch nohou sundá, a nevrací mi je.
Ještě někdo s traumatem z tělovýchovy?
