Po delší pauze se hlásím zpátky. Byla to ale doba. Důvodů k mé odmlce bylo více, o tom hlavním bude dnešní příspěvek.
Na úvod musím říct, že se mi tento článek nepíše lehce, a dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda ho vůbec napsat a zveřejnit.
Nakonec, na popud mého muže, jsem se k tomu odhodlala. Za prvé si myslím, že je dobré o momentální situaci mluvit tak, jak ve skutečnosti je, bez přetvářek, bez lží, ukázat vám, že to, co vídáte v televizi se opravdu děje, a je to vlastně mnohem horší než říkají, může vás to zasáhnout kdykoliv a nelze se na to připravit, a taky vám ukázat, že ani v mém životě se nestávají jen úsměvné příhody, jak se vám mnohým často při čtení mého blogu zdá.
Pokud vás právě napadlo, že jsem někoho chladnokrevně zavraždila, nebo tak podobně, tak ne, i když jsem k tomu neměla někdy daleko.
Byl to takový klasický pohodový večer, mí muži si hráli, já jsem chystala večeři, pak jsme zasedli ke stolu, povídali si, a jedli.
V tom začal zvonit mužův telefon, tchýně. Podívali jsme se na sebe, protože běžně volá v neděli dopoledne, nikdy ne v týdnu.
To ještě nic neznamená, určitě jí je jenom smutno, říká můj muž, když přijímá hovor.
Zhruba po 5 vteřinách mi došlo, že tchýni není jenom smutno. Něco se stalo. V tom zvoní můj telefon. Švagrová. Chystám se hovor típnout, určitě zase volá že jí došla sůl a taky mouka, a že za chvilku přijde i s kouskem baklavy za ztrátu moji mouky.
Přijímám hovor, když vidím, že muž hodil svůj telefon vší silou o zeď a hroutí se na zem.
Polije mě studený pot, snažím se zachovat chladnou hlavu, utíkám k muži, a do ucha mi z telefonu vzlyká švagrová.
Ježišikriste, co se stalo? Ono u Turků nikdy nevíte, s jejich slabostí pro teatrálnost jsou schopni ztropit šíleně dramatickou scénu plnou nářků a slz kvůli posranýmu bojleru, proto, že je pomluvila sousedka nebo kvůli rozbitýmu talíři.
Klekám si k muži, vzlyká, celý se třese. "Nestraš mě, co se stalo? Je něco tchýni? Tchánovi? Mluv se mnou, co se děje?!"
Muž není schopný slova, sedí na zemi, hledí do prázdna, držím ho v objetí tak pevně, jako nikdy v životě, snažím se, aby mi srdce při pohledu na něj nepuklo žalem, a hlavou se mi honí tisíce katastrofických scénářů co všechno se mohlo stát, intuice mi ale říká, že s bojlerem to nebude mít nic společného.
"Můj bratr. Odvezla ho policie z práce v poutech, zatkli ho" vysouká ze sebe po nekonečných minutách v tichu a znova propadá do apatického záchvatu. Napadalo mě cokoliv, ale tohle ne.
Usazuju ji na gauč, utírám jí kapesníkem obličej, nemůžu se na ten maras dívat, naprosto neadekvátně situaci mě napadá, že se musí naučit kupovat si voděodolnou řasenku, jdu jim nalít whiskey, oba ji beze slova na ex vypijou, já beru Samíka nahoru dát spát, protože je mi úplně jasné, co bude následovat.
Koukám se na obličej mého syna, jak se mu zavírají oči, a odebírá se do říše sladkých snů, aniž by tušil, co se děje.
Scházím dolů, kde na gauči sedí i druhá švagrová s neteří, vůbec nechápu jak se tam dostali, přemýšlím, že je asi vhodná chvíle se přestěhovat.
Každý přichází s jinou teorií, proč mého švagra zatkli. Ukradl něco? Podvedl? Pašoval drogy? Připletl se k vraždě? Nebo snad někoho zabil? Můj muž přichází s teorií úplně jinou, kterou po chvíli švagrová z Ankary a přátelé z Mersinu po telefonu potvrdí.
Důvod švagrova zatčení? Nesouhlas s vládou
současného tureckého prezidenta Recepa Erdogana.
Na druhý den, když částečně opadl počáteční šok, a vlastně nám připadalo, že to celé byl jenom hnusný sen, ze kterého jsme se probudili, přišlo vystřízlivění.
V turecké televizi se objevilo video ze samotného zatčení mého švagra, a ne jen jeho, dalších desítek lidí z jeho práce, včetně pár žen, jedné těhotné v 6.měsíci jako jsem byla já.
To jsou přesně ty chvíle v životě, o kterých slyšíte v televizi, čtete to na facebooku, slyšíte od známých, ale ani ve snu by vás nenapadlo, že se to stane ve vaší rodině.
Pro mě to bylo strašné.
Pro mého muže slovy nepopsatelné. Vidět na vlastní oči svého mladšího, nevinného bratra, s tím zvláštním výrazem směsice utrpení a odevzdání ve tváři, jak ho policie v poutech vede na výslech, o kterém se říká, že se nebojí použít ty nejhorší mučící praktiky, a nemoct mu nijak pomoct, bych nepřála nikomu na světě.
Za tchýní hned na druhý den po zatčení přijela švagrová z Ankary s manželem, psychicky se s tchánem zhroutili, což v jejich věku není žádná legrace.
Uběhlo pár dní. Bez žádných zpráv, nikdo nevěděl, co se švagrem je, kde je, co s ním dělají.
Mučivých 6 dní ticha po zatčení přišel telefonát od právníka, který nám oznámil, že zítra bude soud, po kterém bude možné švagra na chvíli vidět, mluvit s ním, a taky mu předat tašku s osobníma věcma.
A hlavně, si vyžádal těžko uvěřitelnou částku peněz za to, že bude zítra švagra obhajovat. Jednalo se o 12,000 euro. Ano, spočítali jste správně nuly. Peníze byli odeslány, a soud mohl začít.
S nadějí se dívali na švagrovy kolegy, které postupně pouštěli domů kvůli nedostatku důkazů a doufaly, že švagr vyleze jako další a všichni společně odejdou domů.
Když odbila 11 večerní, tchýni došla trpělivost a ptala se policie, kdy konečně syna uvidí.
Odpověděli jí, že švagr je už přece dávno odsouzený a převezený do velké věznice, že by ho určitě v takovém stavu vidět ani nechtěly.
"V jakém stavu?" ptá se tchýně a potlačuje mdloby.
"Po mučení přece, co jste si myslela?" odpovídá policajt pobaveným hlasem, jako by vykládal o plánech na víkend.
"A za co je odsouzený? Na jak dlouho? Chci vidět svého bratra! Kde je? Ukažte mi rozsudek!" křičí švagrová jako smyslů zbavená.
"Přestaňte řvát a ptát se na věci do kterých vám nic není, aby jste v tom vězení neskončila brzo taky."
A bez dalšího slova odejde.
