Vzhůru k palmám

• 7 týdnů
• 43 stupňů
• Ujetých 5.000 km
• Více než 30 navštívených míst
• Tisíce nezapomenutelných zážitků....

Sice pozdě, ale přece. Ráda bych se s vámi podělila o naše dobrodružství v Turecku, které, jak už je u nás skoro tradicí, začalo velmi akční cestou.

"Předevčírem jsme přiletěli z Anglie, kde bylo 10 stupňů, a zítra letíme do Turecka, kde je 42? To jsem zvědavá, jak tohle zvládneme." honí se mi hlavou, zatímco zuřivě vyhazuju z kufru teplé mikiny, svetry a huňaté fusky, které jsou v Anglii nutností, a místo toho tam házím kraťasy, sukýnky, tílka a hlavně tunu opalovacího krému.

Na letiště do Amsterdamu jsme přijeli v 9 večer. 

V 9.15 usíná v kočárku Samík, v 9.30 my potupně na sedačkách. 

Probudí mě pípnutí zprávy od švagrové. "No kde jste? Doufám že už jste v Istanbulu!!!". Nebudu provokovat, a tak ani nepíšu, že jsme ještě ani nevyletěli z Amsterdamu.

Couráme po letišti, pijeme kafe, těšíme se na palmy. 

Když v 23.55 nastupujeme do letadla, tak si oddechneme a říkáme, že tu nejtěžší část máme za sebou. 

Ha ha.

Po hodině letu přišla první krize. 

Všechno mě bolí, strkám hlavu, ruce a nohy kam se dá, proklínám zatracené sedačky, zatracené letadlo, zatracené cestování!

Vzdávám pokusy o slastný spánek, žádám letušku o džus a oříšky a otupěle zírám kolem. 

Při pohledu na Turka, jak si úplně klidně chrápe, mám šílené nutkání do něho kopnout a probudit ho, nakonec se ovládnu, a vytahuju z kabelky Cosmopolitan, který jsem kupovala ještě v Manchesteru na letišti. 

Čtu články o nejlepších sexuálních polohách a nálada se mi trochu zlepšila. 

V momentě, kdy se mi zázrakem podaří konečne usnout, se rožne světlo a letušky hlásí, že se bude podávat jídlo. 

Je hovězí köfte a fazole, což mám vážně velkou radost.

Nesnáším hovězí. Nesnáším fazole. 

Nakonec můžu přece jenom své touhy uspokojit, pilot hlásí, že přistáváme v Istanbulu. Právě svítá. 

4 hodinové čekání v Istanbulu na další let bylo čiré utrpení. 

V 5 ráno snídáme, lijeme do sebe ve Starbucks další litry kafe, ignorujeme riziko srdeční zástavy, zběsile honíme po letišti skvěle odpočatého Samíka a vykládáme mu svižné pohádky, já na sebe v marné snaze stříkám parfém, a snažíme se přežít. 

Když se blíží ta dlouho očekávaná chvíle nástupu, skočí na tabuli, že máme hodinu a půl zpoždění.

Muži jsem oznámila, že se na pitomé palmy můžu tak akorát vykašlat, a že letím domů. 

Když v 10 ráno polomrtví nastupujeme do letadla směr Adana, jsem se svým krutým osudem už smířená. 

"Zlato? Samík znova usl, máme dvě hodiny pro sebe, utužíme náš vztah, budeme si povídat, co třeba o našich tajných touhách a přáních?" říkám a doufám v zázrak. 

"Tak jo" zazní láskyplná odpověď.

Když se nadšená vracím z toalety, kde jsem se pečlivě očistila vlhčenýma ubrouskama, zaplať pánbuh za ně, a nastříkala další dávkou parfému, a vidím svého vyvoleného, jak s otevřenou pusou chrápe, tak přemýšlím, že tu nabídku k sňatku ještě zvážím. 

Usoudila jsem, že je to marný a vytahuju záchranu jménem Cosmopolitan, a studuju zajímavé články o nejnovějších módních trendech.

Kecám.

Sexu.

V 12 hodin přistáváme v Adaně. 

Znáte ten pocit, když vlezete z ledničky do rozpálené trouby?

Ne?

Tak ani nechtějte.

Pro změnu se přesouváme z trouby do ledničky a nastupujeme do objednaného soukromého autobusu, a znova si oddychneme, že TEĎ už to máme za sebou, aniž by jsme tušili, že to nejhorší teprve přijde.

Po půl hodině cesty začalo být jaksi teplo. Otřu si orosené čelo a sundávám svetřík.

Po hodině začalo být horko. 

Po hodině a čtvrt začalo být nesnesitelné vedro.

Muž jde řidiči oznámit, že je nám horko, jestli by mohl zapnout klimatizaci. Ten mu odpoví, že se klimatizace ASI pokazila.

A znáte takový ten pocit, když chcete někoho zabít ale nemůžete, protože je to prej nelegální?

Nastává peklo.

Venku je 45 stupňů, v autobuse 65. 

Samík sedí jenom v plínce, já v tílku, možnost vyslečení se do spodního prádla jsem zavrhla, pochybuju, že by mi to pomohlo. 

Muž sedí do půl těla, prská vzteky a moje připomínky "Já jsem ti to říkala, že si máš vzít kraťasy a ne džíny" ignoroval. 

Samík řval že pálí, já řvala že umírám. 

Zuřivě nás ovívám Cosmopolitanem.

Pak, těch pár mozkových buněk, které mi ještě fungovaly mi vnukly skvělý nápad. 

V zoufalství  jsem na nás začala vylívat vodu z lahve, museli jsme vypadat úžasně, jak jsme tam seděli, vzteklí,  Samík v plínce a úplně mokrý, muž taktéž, já s rozteklou řasenkou a s mokrýma vlasama připláclýma na obličeji.

Po šílených 40 minutách, kdy jsme stáli v zácpě a říkali si, že tohle je náš definitivní  konec, muž správně zhodnocenou situaci vyřešil tak, že sotva jsme se rozjeli,  zařval na řidiče ať okamžitě zastaví, zaplatil, a vyvlekl nás polouvařené ven z autobusu a zavolal taxík. 

Řidič taxíku, zachumlaný v mikině, nás nastrkal i se všemi zavazadly do auta, pohledem na nás se královsky bavil, nám už ale bylo všecko volný. 

Jakmile míjíme cedulku Mersin, ukápne mi slza dojetí. 

A když vyběhne ven z domu houf složený z tchýně, tchána, švagra, švagrové, dětí a sousedek, všichni se s hrůzou v očích ptají na jediné: 

"Co se vám to, proboha, stalo?!" 

"Sprchu. Postel. Okamžitě."

Na víc se nezmůžeme. 

Když se z posledních sil dopotácím do sprchy, zjistím, že neteče teplá voda. 

Kurva.