Je mi 13.
Stojím doma v kuchyni. Zaraženě stojím a snažím se pochopit co mi to mamka právě řekla.
"Kolega z práce odjíždí do Anglie, a já bych ráda jela s ním."
Jaká Anglie? Tam ta země kde jezdí ty patrové autobusy? Kde žila princezna Diana?
"Vždyť se tam mluví anglicky, ty neumíš anglicky. A co bude s náma?" vyzvídám a snažím se vzpamatovat z prvotního šoku.
"Anglicky trochu umím a zbytek se naučím. A vy tady budete s babičkou, a až seženu hezké bydlení a budu mít stálou práci, přijedete za mnou, pokud budete chtít."
Hlavou se mi honí tisíce myšlenek.
Ale já do žádné zatracené Anglie nechci! Chci zůstat doma v Česku! Mám tu rodinu, školu, kamarádky, mám Olomouc ráda, nechci se zase stěhovat! Navíc ani neumím anglicky, co si tam počneme? Nikam nejedeme, už teď Anglii nesnáším!
"Kdy chceš jet?" ptám se mamky mezi vzlyky.
"Pojedu v pátek.'"
Bylo úterý.
Aby jsme se vyhli dramatickým scénám, tak jsme se radši rozloučili doma, než jsme odešli se sestrou do školy, ale já, paličatá, jsem utekla z odpoledního vyučovaní a jela na hlavní nádraží. Vlak, ve kterém mamča seděla odjel 12:55. Já jsem 12:58 přiběhla na nástupiště.
Stejně tak, jako já o pár let později, moje mamka odjela s jednou malou cestovní taškou směr Anglie, Liverpool. Za lepší prací, za lepší budoucností pro své děti.
Mě bylo čerstvých 13, mé ségře 8.
Nebudu psát důvody, které donutily mou mamču tento krok udělat. Nicméně odjet sama do cizí země, s minimální znalosti jazyka, nechat doma dvě děti, a prozatím začít nový život někde jinde, chce pořádnou dávku odvahy, a já ji nikdy nepřestanu za tento čin obdivovat.
Spolužáci mi slepě záviděli značkové oblečení a boty, které nám mamka v balíčku posílala, aniž by tušili, že já jim záviděla, že mají oba rodiče doma.
Kromě učitelek to, že nám odcestovala mamka, nikdo ve škole nevěděl. Takže holky netušili, proč mám pokaždé slzy na krajíčku, když mi v pondělí říkali, že byli s mamkou o víkendu zase v kině a na pizze.
A zatímco kamarádi chodili do kina, já jsem chodila nakupovat, dělala se ségrou úkoly, pekla, vařila, uklízela, s babičkou jsem chodila na poštu a vyplňovala a platila složenky, a hlavně se snažila, aby sestra absenci mamky pociťovala co nejméně.
Čas utíkal.
Tenkrát jsme neměly Skype nebo Whatsapp. A bohudík za to. Psali jsme si dopisy.
Jak to bylo skvělé, napsat na kus papíru své myšlenky a pocity, strčit to do obálky, olíznout známku- to mě bavilo asi nejvíc, strčit do schránky, a u ní pak stát a netrpělivě čekat další obálku.
Většinu dopisů máme dodnes schované.
Třičtvrtě roku uběhlo jako voda a blížily se Vánoce. Propadaly jsme smutku, protože jsme věděly, že mamka na Vánoce dovolenou, aby přijela domů, nedostane.
Jaké bylo překvapení, když nám napsala, že máme koupené letenky za ní do Liverpoolu!
A jaká byla naše úplně první cesta do Anglie, se dozvíte v pokračování příště ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat